Příběh: Kostel svatých Petra a Pavla (Planá)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin Havel procházel ulicemi Plané, svědci bouře a mrazivého vzduchu zimy. Poháněný neodolatelným přání být daleko od šílenství své ženy, která ho opustila za očima všech, se ocitl na periferii města, nedaleko kostela svatých Petra a Pavla. Jeho nohy nesly jej bez jeho přání — tak se dostal k temné zdi kostela.
Sluneční paprsky zasáhly skrze mlhu jako bílé vlákeny, zatímco chladný vzduch unášel vonný dehet a starobylé kamenné věže. Martin se otočil na hluk ze dveří kostela, které se zaskleně nekonečností kameny proti zvuku padajícího sněhu.
Za těmi vchody — polokruhovým portálem z doby románské — stál v překvapení. Jemný svit se objevil uvnitř, rozsvítiv stěny zdobené starodávnými freskami, které se k němu pomalu začaly projevovat z temnoty. Vykoupení od jeho přemýšlení nebo hledání útěky? Byl to pouhý nápad?
S hlubokým vdechnutím a srdcem plným naděje na odpustku, se Martin otočil dovnitř. Skupina škodlivých barev mu zaznívala jako harmonie — žluté a modré obrysy, při pohledu které se zdálo, že v kostele je něco víc než pouhá architektura.
Když se k nohoum přiblížil starý muž s temnými řasami a očima plnými znalostí světa, Martin cítil jiskru údivu. „Chceš se vymanit z moci tajemství?" zeptal se starý muž hlasem, který zněl jako žhavé písmeno psané na kostele.
„Vím, že přeji si začít znovu," odpověděl Martin, jeho tón plný skutečného zmatku. Jeho srdce se chvělo nepochopitelnou vůní — jako by kostel chránil nejen své fresky, ale i jakési duchovní tajemství.
„Zde musíš poznat to, co nemůžeš najít naživu," pokračoval starý muž. Jeho ruce se rozplynuly k Martinovi jako stín a pak zmizely v proudu světla.
Násilná světlost zasáhla plenivo, udržela ho na nohouch v bezvědomí — nějakého druhu neodolatelného rukojemství. Když se znovu otevřely oči, Martinovi čelo bylo pokryto rosy a oko mohlo vidět to, co dříve nebylo — světlo způsobené stínem.
„Tady máš odpuštění," šeptal starý muž. Jeho rty se pohybovaly jako sněhová voda protékající mramor, ale jeho slova byla zcela slyšet.
Srdce Martina vibrovalo nyní podle nového rytmu — jako hudba, kterou nikdo neznal kromě kostela samotného. Pocit hříchu se rozplynul jako stín v průsvitu jara.
Když opustil kostel, Martin zjistil, že svět je nyní přeplněn nadějí, kterou si nebyl nikdy představoval. Jak se snažil pochopit tajemství této chvíle, cítil na sobě zátěž zmizela — všude kolem něj se rozprostíralo světlo.
Při pohledu zpět spatřil kostel stále oslnivý ve své starodávné kráse, jako by věděl o tom nevyslovitelném tajemství. Bylo to jen náhoda? Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, hledajíc odpovědi, kterých nikdy neznali.