Příběh: Kostel svatých Petra a Pavla (Radotín)

Prsty, ztuhlé mrazem a zmazané od hlíny, se křečovitě svíraly kolem železného klíče, který jako by byl vytesán z ledu. Václav, kdysi správce zbraslavských majetků, se opřel čelem o hrubý kámen gotického presbytáře. Dýchal těžce a každý výdech se mu v ostrém vzduchu měnil v šedý obláček. Před očima mu tančily stíny zmaru – ztracené stříbro, lživé zápisy v účetních knihách a hněv, který po něm teď šel jako smečka vlků. Klášterní páni nezapomínali a on věděl, že dnešní noc je poslední, kdy smí kráčet po radotínské zemi jako svobodný muž.

Vstoupil dovnitř. Těžké dubové dveře za ním zapadly s duněním, které se odrazilo od prastarých stěn jako ozvěna posledního soudu. Uvnitř kostela nevládl klid, ale tíživé ticho, které jako by pohlcovalo veškerý zvuk. Vzduch byl prosycen pachem vlhkého kamene, starého vosku a čímsi dalším – pachem dávno zetlelé země, který sem doléhal z těsné blízkosti kostnice. Václav se třásl, ale nebylo to zimou. Před oltářem, v šeru, kterému dominovaly jen úzké gotické průzory, spatřil podivný úkaz.

Na podlaze, právě v místě, kam dopadal jediný měsíční paprsek pronikající skrze vysoké okno, ležela rozesypaná hrst mincí. Byly to mince, které před hodinou ukryl do dubového doupěte u řeky. Jak se sem dostaly? Nikdo jej nesledoval, nikdo o jeho úkrytu nevěděl. Václav padl na kolena, jeho dlaně se dotkly studené dlažby. Srdce mu bušilo až v hrdle. V té chvíli se ozval zvuk – tiché, rytmické klepání, jako by někdo zvenčí, z bývalého hřbitova, kousal do zdi kostela. Nebylo to klepání člověka. Bylo to, jako by se sama historie snažila prodrat skrze zdivo, které pamatovalo ještě časy krále Václava a jeho velkorysých darů.

Václav se podíval vzhůru k presbytáři. Stíny se začaly pohybovat. Nebyly to přirozené stíny světla a tmy, ale cosi hmotnějšího, co obtékalo staré zdivo ze čtrnáctého století jako černá voda. Z úst mu vyšlo tiché zaúpění, když v rohu spatřil postavu. Nebyl to kněz, nebyl to nikdo živý. Byla to jen silueta, oděná v šatech, které se dávno rozpadly v prach, postava, která ukazovala prstem na mince na zemi a pak na prostor za oltářem.

Václav se plazil po kolenou k místu, kam postava ukazovala. Ruka mu zavadila o uvolněný kámen v patě zdi. Pohnul jím a za ním, v dutině, která nebyla na žádném plánku, nahmatal malý, chladný předmět. Byla to pečeť, o které se věřilo, že zmizela v plamenech husitských válek. S ní v dlani se obrátil zpět, ale kostel byl prázdný. Mince na zemi zmizely, jako by se vypařily. Zbylo jen ticho a vůně kadidla, ačkoliv se v tomto kostele již dlouho nesloužilo tak, jak bývalo zvykem.

Václav vyběhl ven na prostranství. Berounka tiše šuměla v temnotě a měsíc osvětloval průčelí, které v budoucích staletích ještě mnohokrát změní svou tvář pod rukama barokních mistrů. V tu chvíli si uvědomil, že už není tím mužem, který sem přišel krást. Strach byl pryč, nahrazen podivným klidem člověka, který nahlédl za oponu času. Cesta zpět neexistovala, ale cesta vpřed se náhle zdála jasná.

Někteří říkají, že ten kámen, který Václav v oné noci uvolnil, dodnes v základech kostela nedoléhá přesně. Kdo dnes stane v radotínském kostele a zaposlouchá se do šepotu Berounky pod jeho zdmi, možná pochopí, že některé hříchy nejsou nikdy zapomenuty, ale očištěny samotným místem, kterému historie svěřila své nejtajnější vzpomínky.