Příběh: Kostel U Jákobova žebříku
„Ty jsi tu už jednou.“
Dveře kostela se za ním zavřely s takovým praskotem, jako by se něco uvnitř rozlomilo. Karel Klapka, který se tu schovával před vlastními myšlenkami, se opřel o studený kámen a naslouchal, jak jeho dech kondenzuje v chladném vzduchu. Vůně starého dřeva a vosku se mísila s něčím jiným – něčím, co tu nemělo co dělat: slanou pachutí, jako by někdo nedávno plakal. Nebo jako by někdo plakal už dlouho.
Na lavici před ním ležela dopisnice, kterou tam nechal úmyslně. *Těmto pánům se nedá říct ne.* Psal to v duchu, ale když se podíval na papír, slova se mu rozmazala, jako by je někdo rozmazal prstem. Prstem, který už tu nebyl. Prstem, který tam ale byl.
„Karel.“
Hlas přišel z nikam. Nebo odkud? Z kouta, kde stály varhany? Ze stropu, kam se nedalo pohlédnout? Z té samé lavice, na níž seděl? Zavřel oči, ale když je otevřel, nikdo tam nestál. Jen stín, který se pohyboval jako by ho někdo tahal za nit – a nit se roztrhla.
„Karel Klapka. Ty jsi tu už jednou.“
Tentokrát to znělo jako výhrůžka. Jako věta, která ho měla probudit. Ale on už byl probudzený. Probudzený před dvěma týdny, když mu přišla zpráva, že jeho syn, ten jediný, který mu zbylo, zmizel. Bez stop. Bez důvodu. Jen prázdná postel a na ní ten dopis: *„Neptávej se. Nehledej. Některé dveře se musí zavřít.“*
Karel se posadil. Lavice pod ním skřípala jako dřevěné zuby. *„Kdo to říká?“*
„Ty víš.“
Náhle byl v kostele sám. Ale ne úplně. Někde za zády ho sledoval dech, který nebyl jeho. Někde v rohu se třásla svíčka, i když tam žádný vítr nebyl. A na oltáři, kde měl být obraz Krista, bylo místo jen černé skvrny, jako by tam někdo vytrhl kus stěny.
„Měl jsi ho varovat,“ pokračoval hlas. „Ale ty jsi raději mlčel. Jako vždycky.“
Karel se otočil. Za ním, kde před chvílí stála prázdná lavice, teď seděl muž v dlouhém pláště, který mu připomínal jeho otce. Ale jeho otec byl mrtvý už dvacet let. A tento muž měl v ruce klíč.
„Klíč?“ zeptal se Karel a hlas mu zněl cizí, jako by ho někdo nahradil.
„Od dveří, které jsi nikdy nechtěl otevřít.“ Muž se naklonil. „Tvůj syn je tam. Ale brána se zavře za hodinu.“
Karel se postavil. Klíč mu muž podal. Když ho vzal, byl teplý. Jako by ho někdo právě vytáhl z ohně.
„Kde?“ zeptal se.
„Tam, kde začíná žebřík.“ Muž ukázal na strop. „Ale pozor – kdo se jednou vrátí, nemůže se už vrátit zpátky.“
Karel pohlédl nahoru. Na stropě se pomalu otvírala díra. Černá, jako vchod do něčeho, co nemělo barvu. A z ní stoupal zápach – ne slaný, nýbrž kovový, jako by někdo otevřel nádobu s něčím, co už dávno nemělo být venku.
„Pospěš si,“ šeptal muž. „Žebřík se rozpadá.“
Karel se podíval na klíč v ruce. Pak na dveře, které se za ním pomalu zavíraly samy.
A pak běžel.
Ale když se ohlédl, muž byl pryč. A kostel byl prázdný. Jako vždycky.
Jenže na lavici, kde před chvílí seděl, ležela dopisnice. A tentokrát na ní někdo napsal:
*„Ty jsi tu už jednou.“*
Karel ji vzal. Papír byl suchý. Ale když se na něj podíval, slova se mu rozmazala – jako by je někdo právě teď psal.
A někde v hlubinách kostela se ozval zvuk, jako by se něco rozlomilo.