Příběh: Kostel Všech svatých (Boněnov)
Kovový klíč v zámku cvaknul s hlasitostí výstřelu a Matěj se prudce rozhlédl kolem sebe, zda ho někdo nesleduje. V dlaních svíral těžký měšec s mincemi, které mu nepatřily, a v krku ho škrtil suchý, pálivý prach tachovské cesty. Vstoupil do chladného stínu nově vybudovaného chrámu, kde vzduch voněl čerstvou vápnou, vlhkým kamenem a tichým očekáváním.
Zatloukl dveře za sebou. Tma uvnitř byla hustá, jen v několika místech ji prořezávaly tenké proužky světla, která dopadala na nově položenou podlahu. Matěj stál uprostřed lodi a dýchal ztěžka. Každý jeho krok zněl jako hrom, který by mohl probudit mrtvé. Přišel sem ne proto, aby hledal odpuštění, ale aby našel místo, kde by mohl své zlodějství schovat před zraky světa. Věřil, že v tomto novém domě Všech svatých, tak vzdáleném od hříchů jeho srdce, bude v bezpečí.
Když se přiblížil k hlavnímu oltáři, náhle ztuhl. V prostorách, kde by neměl být nikdo, zaslechl jemný, rytmický zvuk. Bylo to jako šeptání stovek hlasů, které se prolínaly v jediné, nesrozumitelné písni. Zvuk nepocházela z hrdla člověka, ale zdál se stáčet ze samých stěn a klenby nad jeho hlavou. Matěj ztěhl. Mince v měšci najednou začaly pálit, jako by se v látce měnily v rozžhavené uhlíky.
„Kdo tu je?“ vykřikl, ale jeho hlas se zlomil a utopil v hlubokém tichu, které následovalo.
V tu chvíli se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Z horního okna dopadl jediný, ostrý paprsek slunce přesně na místo, kde stál. Světlo nebylo žluté, ale čistě bílé, skoro až nadpozemské. V tomto světle spatřil na podlaze něco, co tam před vteřinou nebylo. Byl to malý, starý stříbrný křížek, zabořený v prachové spáře. Matěj se sklonil a zvedl jej. V momentě, kdy se kov dotkl jeho kůže, zaplavil ho prudký proud obrazů. Viděl tváře lidí, které neznal, slyšel pláč matek a smích dětí z vesnice, která tu stála už stovky let předtím, než byl tento nový chrám zvednut.
Cítil, jak mu z ruky vypadává měšec s ukradenými penězi. Mince se rozsypaly po terakotových dlaždicích s kovovým cinkáním, které znělo jako soudní rozsudek. Matěj neviděl peníze, viděl jen ten malý křížek v dlani a cítil neznámý, tíživý tlak na hrudi, který ho donutil klesnout na kolena. Nebyl to strach z trestu, ale náhlý, dravý pocit prázdnoty, který vyplnil prostor mezi ním a bohem, kterému už dávno nevěřil.
Zůstal tak dlouho, až se světlo v kostele změnilo v šedivý soumrak. Peníze nechal ležet. Vykročil ven do večerního vzduchu, ale v ruce stále svíral ten starý křížek. Cestou z Boněnova se neohlížel, přestože měl pocit, že ho z věže sledují oči, které vidí až do hloubky jeho duše.
Některé věci zůstávají skryté v kamenech a prachu, až do chvíle, kdy je někdo nucen přiznat pravdu. Ten stříbrný křížek zmizel v hloubkách času, ale doznívají v tom prostoru šepoty, které hledají cestu zpět k těm, kteří zapomněli, co znamená být čestný. Kdo dnes vstoupí pod klenbu kostela Všech svatých, možná pocítí ten stejný chlad v zádech, který kdysi donutil jednoho muže nechat své bohatství na zemi a odejít s prázdnou kapsou, ale čistým svědomím.
Zda byl ten hlas v tichu jen ozvěnou jeho vlastního zoufalství, nebo skutečným pozvánkem k nápravě, zůstalo tajemstvím, které střeží jen zdi tohoto domu.