Příběh: Kostel Všech svatých (Severní Předměstí)
„Kde jsi to schoval, ty zvrátku!“
Křik rozrazil ticho nad táhlým vrškem, kde se v šeru lomylo světlo z vysokých gotických oken. Jan z Malic cítil, jak mu pod prsty klouže studený kámen zdi. Zběhlý kuchař s nůžem v ruce ho zahnal až k samotnému portálu, tam, kde se zdivo stýkalo s kaplí. Jan měl v dlani malý pergamenový svitek, který ukradl z knihovny svého pána. Nebyla to mapa k pokladu, ale seznam jmen, který mohl zničit půlku šlechty v okolí Plzně.
Kuchař udělal prudký výpad. Jan ucítil pálivé řezání na rameni a prudce vydechl. Krev mu začala prosákovat skrze hrubé plátno košile, hřečivě hřála v chladném vzduchu. Zadřvěl zády o chladnou stěnu sakristie. Vzduch zde voněl starým prachem, vlhkostí zdiva a vzdáleným stínem vyhaslých svící. Jan se podíval kolem sebe. Byl uvězněn v prostoru, který dýchal starobylostí, obklopen plaménkovými kružbami oken, která v šeru vypadala jako mříže vězení.
„Vzdej se, Janu. Nikam ztud nevyjdeš živý,“ zasyčel útočník a pomalu přibližoval ostří k jeho hrdlu.
Jan zavřel oči. V hlavě mu hřmělo. Věděl, že pokud svitek ztratí, pravda o nevinných lidech zmizí navždy. V ten moment, kdy nůž dotkl kůže na jeho krku, se stalo něco, co Jan nedokázal pojmenovat. Z hloubi chóru, kde nebyl jediný živý člověk, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše hluboký, vibrující tón, jako by samotný kámen kostela začal zpívat. Byl to zvuk tak čistý a mohutný, že se mu ztřesly kolena.
Kuchař ztuhl. Jeho ruka s nožem začala nekontrolovaně tříst. Oba zmlkli. V prostoru mezi nimi se náhle rozlilo světlo. Nebylo to slunce, které by proniklo sklem, ale jemná, mléčná záře, která vyvázala přímo ze stěn. Světlo se soustředilo na podlahu před Janovými nohama, kde se v prachu rýsoval starý, zapomenutý symbol vyrytý do kamene.
Kuchař vyrazil vpřed, aby Janův odpor ukončil, ale vteřinu předtím, než dopadl, zakopal o nic. S prudkým výkřikem dopadl na kolena a nůž mu vyletěl z ruky. Dopadl s kovovým cinknutím na dlažbu. Jan zůstal stát, zaslepen tou podivnou jasností. Cítil, jak mu v hrudi utichlo bušení srdce a nahradil ho zvláštní klid, jako by ho někdo neviditelná ruka objala a řekla mu, že je v bezpečí.
Když záře pomalu vyhasla, kuchař ležel na zemi a zíral do prázdna. Nemohl se pohnout, nebyl zraněný, ale vypadal, jako by z něj vyprchala všechna vůle. Jan pomalu vstal. Vzal nůž z podlahy, ale místo útoku ho jen odhodil do kouta. Podíval se na svitek ve své dlani a pak na stěny kostela, které ho právě zachránily. Věděl, že v tomto místě neplatí zákony lidí, ale platí zde něco mnohem staršího.
Vyšel z budovy ven do chladného plzeňského vzduchu. Kdyby v tu chvíli někdo hledal stopu krve na kamenech, našel by ji. Ale Jan už nebyl tím hrozěným zlodějem. Cestou dolíkem z vyvýšeniny se neustále ohlížel za sebou na špičku věže, která se rýsovala proti obloze.
Kuchař zůstal v kostele ležet ještě dlouho, zmatený a zlomený. Jan svitek nikdy nikomu nevzdal, ale ani ho nepředal lidem. Místo toho se vrátil za mnoho let, když už byl starý muž, a tajně ho uložil do dutiny v zdivu, kde mohl být nalezen až tehdy, až bude svět připraven na pravdu.
Kdo dnes prochází tichými prostorami tohoto chrámu, může cítit, jak se vzduch v určitých místech náhle ochladí a v uších mu zazní ozvěna tónu, který kdysi zastavil smrt.