Příběh: Kostel Všech svatých (Štoutov)

Když se Markvart z Lukova dotkl kamene, propadl se do tmy, která voněla po starých knížkách a vlhké zemi.

Dlaně mu ještě hořely, jako by je spálil oheň, a přesto se mu zdálo, že mu z nich stéká něco jako krev — jenže krev byla černá, viskózní, a když ji stíral o roucho, zůstala na látce jen šedivá skvrna, jako popel z dávného ohniště. V kostele z červeného kamene, který nikdy nesvitá slunce, se vzduch pohyboval sám od sebe, jako by ho něco tlačilo z presbytáře k vchodu. Markvartovi se zrychlilo dýchání. Věděl, že by měl utéct, ale nohy ho nesly k oltáři, kde ležela menza z jednoho kusu kamene, tak hladká, že se v ní odrážely jeho vlastní oči — ale ne jeho vlastní tvář. V odrazu byl jiný muž, s rysy rozmazanými, jako by se je někdo snažil vymazat prsty.

„Ty jsi tu ještě,“ zašeptal Markvart, aniž by věděl, komu to říká. Hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Pak uslyšel kroky. Ne na kamenných dlažbách — ty by chrupaly, by se ozývaly — ale něco jako šustění suchých listů, přestože venku nebyla ani tráva. Otočil se a uviděl ho: rytíře v plné zbroji, jak stojí u severní stěny, kde se věž klene nad hřbitovem. Jeho tvář byla zakryta helmicí s visícím nosálkem, ale Markvart poznal ten štít — červený se zlatým lvem, erbu rodu Luků, jenže na štítu nebylo žádné erbo, jenom praskliny, jako by ho někdo rozbil a pak slepil zpět špatně.

„Jsi to ty, kdo jsi tu zemřel?“ zeptal se Markvart, i když věděl, že otázka je hloupá. Rytíř neodpovídal. Jen se pomalu obrátil a ukázal na věž. „Tam nahoře,“ řekl, a jeho hlas byl jako kámen, který se valí dolů po schodech, „jsou dveře, které nikdo nevidí.“

Markvart se podíval vzhůru. Věž měla jen malá okénka, zakrytá mřížemi, a sanktusovou věžičku na vrcholu, která se v mlze ztrácela. Ale když se jeho pohled zaměřil na stěnu, uviděl to: úzký, téměř nepostřehnutelný otvor, jako by ho někdo vysekal nožem do kamene. A z něj se valil světlo — ne zvenku, ale z uvnitř věže, jako by tam hořela svíčka, kterou nikdo nedržel.

„To je nemožné,“ zašeptal Markvart, ale jeho ruce se už pohybovaly samy. Přistoupil ke stěně, dotkl se kamene pod otvorem — a najednou byl tam. Schody, které neexistovaly, se vinuly vzhůru, a vzduch voněl po spáleném dřevě a něčem sladkým, jako by hořely svíčky z vosku. Na každém schodu ležela kostra, ale ne lidská — byly to zvířecí lebky, rozbité rohy, kosti ptáků, jako by někdo sbíral pozůstatky z pole bitvy.

A pak uviděl dveře.

Byly vyrobeny z něčeho, co nebylo dřevo ani kámen — jako by je někdo vyřezal z temnoty sama o sobě. A za nimi se rozprostírala místnost, plná stínů, které se pohybovaly jako lidé, ale neměly tváře. Uprostřed stál stůl, na němž ležela kniha. Ne kniha — spíše něco jako kožený svitek, ale psaný v jazyku, který Markvart poznal okamžitě: byly to jeho vlastní myšlenky, které nikdy nesměl myslet nahlas. *„Zradil jsem je. Všechna ta jména. Všechna ta těla.“*

Rytíř v zbroji stál u stolu a držel nož. „Ty jsi to začal,“ řekl, aniž by se obrátil. „Ale ty to nedokončíš.“

Markvart chtěl utéct, ale nohy ho nesly. Když se dotkl knížky, jeho prsty se propadly do papíru, jako by byla mokrá, a najednou viděl vše: jak šlechtici z Lukova, jeho předkové, zakopali do země ty kostry, jak přikrývali hříchy vrstvami kamene, jak každý, kdo se sem dostal, odcházel s něčím víc než jen vzpomínkou. A on? On byl poslední.

Kniha se zavřela sama o sobě. Rytíř se obrátil a jeho helma se náhle zvedla — a pod ní nebyla tvář, jen prázdnota, jako by ho někdo vymazal. „Jdi ven,“ řekl hlas, který byl nyní Markvartův vlastní, ale hlubší, starší. „A nezapomeň: zde se vše vrátí.“

Když se Markvart probral, ležel na kamenných dlažbách kostela. Nad ním se tyčila věž, jejíž okénka byla temná, jako by nikdy nesvítila slunce. V dlaních měl černou skvrnu, která se pomalu rozplývala. A v hlavě mu zněl jeden jediný zvuk: šustění pergamenu, který někdo otáčí.

Venku, za zdmi hřbitova, rostla jediná rostlina — bílý oměj, jehož květy se otvíraly i v zimě. Markvart věděl, že by měl jít pryč. Ale když se podíval na věž, uviděl, jak se v jednom z malých okének na chvíli zjevila světlá skvrna — jako by tam hořela svíčka.

A někdo tam byl. Čekal.