Příběh: Kostel Všech svatých (Zdětín)
„Krvavé prsty neomylně zanechávají stopu, i když je utíráš o nejhrubší plátno,“ zasyčel Matěj a přitlačil hřbitovní bránu za sebou. V dlani svíral těžký měšec s mincemi, které mu nepatřily, a v hrudi mu tlouklo srdce jako uvězněný pták. Útěk z vesnice byl plánován, ale mlha, která se náhle svalila na Zdětín, z něj udělala bludiště. Vzduch chutnal po vlhkém pískovci a hnijících listech, zatímco ticho hřbitova bylo tak husté, že v něm slyšel vlastní dýchání jako hrozbu.
Uprostřed tohoto ticha stál on. Kostel Všech svatých. Jeho špičaté oblouky se rýsovaly do šera jako prsty mrtvého obra, který se snaží dosáhnout nebe. Matěj nehledal útéčku v modlitbě, hledal pouze úkryt před pronásledovateli. Strhl těžké dveře a vpadl dovnitř, kde ho přivítal chlad tak pronikavý, že mu zrazila vydechnutá pára.
V prostoru lodi panovalo pološeré ticho, jen kdejsi kapala voda z klenby. Matěj se přisunul k severní stěně, kde se v polomraku rýsovaly barvy, které by v takovém mraku neměly svítit. Zastavil se. Před ním se na zdi rozprostíral obraz muže, který vracel život tomu, kdo už dávno přestal dýchat. Kristus křísil Lazara. Matěj se podíval na své ruce. Krev z rány v dlani, kterou si způsobil při zápase o zlato, pomalu stékala po prstech a kapala na kamennou dlažbu.
„Kdo jsi, že přicházíš s hříchem v dlaních?“
Hlas nebyl lidský. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který vibroval v samotných kostičkách v jeho uších. Matěj se prudce otočil, ale v lodi nebyl nikdo. Jen prázdné lavice a vysoký, hrotitý oblouk, který odděloval prostor od oltáře. Vzduch se náhle naplnil vůní starého vosku a něčeho sladkého, co připomínalo třešňovékvěty v plném rozkvětu, ačkoliv byla zima.
Když znovu pohlédl na stěnu, obraz se změnil. Nebylo to tak, že by se barvy pohnuly, ale světlo, které dopadalo na malby z vysokých oken, začalo tancovat. Postavy na zdi jako by vystupovaly z omítky. Matěj pocítil, jak mu ztuhla kolena. Vzpomněl si na tvář muže, kterého nechal ležet v blátě za branou, aby mohl uniknout s penězi. Ta tvář se mu teď zrcadlila v očích namalovaného Lazara.
„Vrať to, co není tvé, nebo zůstaneš v tomto tichu navždy,“ zaznělo to znovu, tentokrát hned u jeho spánku.
Matěj vyrazil k východu, ale dveře, které před minutou zůstaly dokořán, byly teď zavřené. Nebylo v nich žádné zámky, jen nehybný kus dřeva, který se odmítal pohnout. Panika ho sevřela v hrdle. Začal tlouct do dveří, křičet, prosit, ale zvuk jeho hlasu byl pohlcen klenbou, jako by stěny kostela pily jeho strach.
Když vyčerpán klesl na kolena, všiml si něčeho zvlášního. Z místa, kde jeho krev dopadla na dlažbu, začalo vyvěrat světlo. Nebylo bílé, ale zlatavé, jemné, jako by z hloubky země stoupala modlitba tisíce zapomenutých duší. Světlo ho nepalilo, ale táhlo ho zpět k obrazům na stěně. K obrazům milosrdenství.
V ten moment přestal slyšet tlukot svého srdce a začal slyšet tlukot něčeho jiného. Rytmus, který nebyl jeho, ale přesto s ním byl v souladu. Matěj pomalu otevřel měšec. Peníze v něm nebyly jen kovovými kousky, byly to okovy. S tichým vzlykem, který mu roztrhl hrdlo, vstal a s neuvědoměným pocitem naléhavosti vyrazil zpět k bráně.
Dveře se otevřely s lehkostí pírka, jakmile v mysli přijal rozhodnutí. Vybehl ven do mlhy, našel zraněného muže a vložil mu zlato zpět do ruky spolu s vlastní kůží, kterou mu pomohl zastavit krvácení. Když se pak Matěj ohlédl zpět k kostelu, budova vypadala opět jako obyčejný kámen a vápno.
Jen jedna věc zůstala jiná. Na severní stěně, v prostoru presbytáře, se jedna z postav na gotickém obrazu mírně usmála, ačkoliv malíř ji před stoletím zanechal s tváří plnou smutku.
Kdo dnes vstoupí pod ty gotické klenby a tichý pohled vrhne na staré malby, možná v nich najde odraz vlastního svědomí, který tam být nemá.