Příběh: kostel Všech Svatých (Žumberk)
Když se Jan Žumberk zavřel v kostele, bylo to poprvé od deseti let, co se modlil.
Dveře za ním zaklepaly jako poslední rána sudů na pohřbu. Vzduch v chladné lodi voněl vlhkými kameny a něčím starším, jako by se zde dávno neotvíraly okna. Světlo z malých oken padalo skvrnitě, jako by ho někdo řezal nožem – tenké pruhy na dlažbě, které se pohybovaly, jako by se kostel dýchal. Jan si přitiskl dlaně na kolena, ale třes neustal. *Znovu to udělal. A teď už nemůže zpátky.*
„Pánové z Auerspergu nechtěli, aby se to vědělo,“ šeptal si, zatímco prsty sledovaly rýhy v kamenném ostění. „Ale já jsem to viděl. Ten list. S jejich pečetí.“ V kapse mu hořel papír, tenký jako slza, s červeným voskem a slovy, která ho mohla poslat na šibenici. *Lžička. Jedna lžička jedu v šálku vína. Stačí.*
Náhle se nad ním rozhostilo ticho, jako by se kostel náhle zastavil ve dýchání. Jan zvedl hlavu – v presbytáři, kde se kdysi kázalo o milosti, teď viselo něco jako stín, ale světlejší. Nebylo to světlo ze svícnu, který zapomněl uložit do sakristie. Bylo to jako by se vzduch rozestoupil, a skrz něj prosvítla barva, kterou nezná žádný barvivo: zelená, jako by někdo nalil do kostela lesní světlo. A pak – hlas.
Nebyl to zpěv, ani šeptání. Byl to hlas, který nezněl z úst, ale z kamene samotného, z klenby, z trámů, které držely strop. *„Jan Žumberk, ty, kdo se bojíš, že ses stal nástrojem smrti, jsi už dávno nástrojem života.“*
Dveře za ním skříply. Jan se obrátil – nikdo tam nestál. Ale na prahu ležela kapesní zrcátko, které tam rozhodně nechal. V něm se odráželo jeho vlastní obličej, ale za ním, jako by se zrcadlo prohloubilo, se tyčil postava muže v černém plášti, který držel v rukou ten samý list – jenže ten byl prázdný, jako by slova na něm nikdy nebyla.
„Kdo jste?“ vydechl Jan, ale věděl, že odpověď už zná.
Vtom se nad hlavou rozlomilo okno. Vpadl paprsek slunce, který osvětlil sanktuář. Na jeho dřevěné desce, kterou nikdo nečistil už staletí, se náhle objevily slova vyryté jako do měkkého vosku: *„Pravda není v tom, co ukradl, ale v tom, co vrátíš.“*
Jan se zvedl, ruce mu třásly. Věděl, co musí udělat. Ale když se podíval na dveře, byly otevřené – a na prahu stál starý kněz, který tu službu nikdy nesloužil. *„Já vím, co jsi našel,“* řekl tiše. *„Ale oni už tu nejsou. A ty ani.“*
Když Jan opouštěl kostel, na prahu ho něco zastavilo. Bylo to jen stín – nebo možná něco víc. Ale když se podíval zpět, vnitřek kostela byl opět tmavý, jako by se nic nestalo. A na kamenné desce nad vstupem, kde bylo vyryto jméno knížete Auersperga, se náhle objevila další ruka, která tam rozhodně nebyla: tenká, jako by ji tam vyryl vítr, a napsala tam jedno slovo pod jméno:
„Odpuštěno.“