Příběh: Kostel Zvěstování Panny Marie (Klášterec)
Krvavé prsty se třesly, když Mikuláš přitiskl hilt hluboko do dlaně, aby zastavil chvění. Před ním stála těžká dřevěná brána, za kterou se v tichu skrývali ti, kteří hledali únik ze světa. Vzduch kolem něj chutnal po železe a spáleném dřevě, pachu, který ho doprovázal celé týdny od té doby, co ztratil svou čest a svou duši v krvi svých bratrů. Přišel sem ne pro odpuštění, ale pro ticho, které by utišilo křik v jeho hlavě.
Krokem, který zněl v prázdnotě vsi jako úder kladivem do kovadliny, vstoupil do prostor, kde se mísil chlad starého kamene s těžkou vůní včelího vosku. Vzduch byl hustý, téměř hmatatelný, a v jeho zatuchlosti visela neviditelná síť modliteb tisíců lidí. Mikuláš se zastavil uprostřed lodi. Nad ním se klenuly gotické oblouky, které vypadaly jako kostry obřích zvířat, držící nebe, aby nespadlo na hříšníky.
Zatnul zuby a opřel se o studený kámen stěny. Prsty mu narazily na lomený výklenek, kde se v polostínu rýsovaly hrany kamenného ostění. Chtěl všechno ukončit. Vytáhl z pasu nůž a přiložil si ostří k hrdlu, zatímco oči hledaly v šeru něco, co by mu dalo znamení k poslednímu činu.
Vtom to uviděl. V rohu, kde světlo z úzkého okna dopadalo jen na malý kousek dřeva, stála ona. Madona s dítětem. Její tvář byla v pološeru jen násketem, ale oči, vyvedené s neuvěřitelnou jemností místním řezbářem, se zdály sledovat každý jeho pohyb. Mikuláš ztuhl. Nebyla to jen socha. V té chvíli, v naprostém tichu, mu bylo zdánlivě, že z dřevěných úst prýšká tiché, téměř neslyšné zasyčení, jako když někdo vydechne úlevou.
„Proč jsi přišel do brány života, když chceš jen smrt?“
Hlas nebyl v uších, ale v samotném dně jeho hrudi. Mikuláš ucouzl, až narazil zády do pískovcového pilíře. Rozhlédl se, ale v kostele nebyl nikdo. Jen prach tančící v paprsku světla a chlad, který mu pronikal skrze šaty až k kostem. Opět se podíval na Madonu. Zdálo se, že její ruka, držící Ježíška, se mírně pohnula, jako by ho vybízela k poklesu zbraně.
Klesl na kolena tak prudce, že mu dopadla čélo o kamennou dlažbu. Studený kámen mu spalil kůži, ale on v tom spálení našel první skutečný pocit za mnoho let. Plakal bez zvuku, tísnil v rukou hilt nože, až mu z redděných prstů stékala krev na šedý povrch pod ním. V tu chvíli se stalo něco, co nešlo vysvětlit slovy. z okna dopadl paprsek slunce přesně na tvář dřevěné sochy a v tom světle se na okamžik zdálo, že dřevo změklo a změnilo se v živou kůži, která s láskou hleděla na jeho zvrácenou existenci.
Mikuláš vstal. Nůž nehodil pryč, ale schoval ho hluboko pod plášť. Věděl, že hříchy nezmizí, že krev na rukou se nevyvapí, ale pocit beznaděje, který ho sem přivedl, byl nahrazen zvláštní, tíživou nadějí. Cítil, že v tomto místě, v této buňce ticha, zůstala část jeho bolesti uvězněna v kamenech a dřevě.
Když opouštěl kostel a procházel branou z lomového kamene, neohlížel se. Věděl však, že jedna část jeho srdce zůstala uvnitř, v tichém objetí dřevěné matky.
Kdo dnes vstoupí do tohoto ticha, možná nenajde hlasy ani světla, ale v chladu gotických zdí stále cítí zvláštní tíhu, jako by zde v kameni zůstaly uloženy všechny nevyřčené omluvy těch, kteří hledali cestu zpět.