Příběh: Kostel Zvěstování Panny Marie (Šumperk)
Bylo to v raném úsvitu jednoho tichého zimního rána kdy Petr, muž s vrásčitou tváří a očima temnými jako noc, se postavil u prahu kostela Zvěstování Panny Marie. Jeho nohy byly zatížené hříchy a viny, jejichž tíha ho drtila téměř tak tvrdě jako sypký sníh pod nohami. V posledních týdnech ho násilná vzpoura proti svému pánu Ludvíku ze Žerotína přivedla k myšlence, že nemůže pokračovat ve vlastním životě — možná ani nevydrží den déle. Jeho duše třásla jako list na stromě pod zimním vírem.
Zapomenuv se, jak dlouho u zdi postál, čelil Petr obličejům svých předků umístěným v nádherném gotickém průčelí kostela. Okolo něj byla Šumperk spící; pouze šelestání sněhu a záchvěvy chladného víru, které se prosakovaly kolem jeho nohou, přerušovaly mlčení města. Přestože cítil na sebe pohrdavý pohled z věků minulých, Petr nebyl ochoten odstoupit.
Za ním ozval se šepotný hlas, jehož hluboká rezonance prolomila ticho. Ohromený obrátí se a spatří postavu — muže v temné soutěsce, který se naň díval s divokým pohledem zasvěceného proroka. To byl Hyacint Missenius ve svém neobyčejném, mystickém aspektu — člověk, jehož pověst jako patrona a ochránce se rozšířila daleko za hranice města.
„Petr, tvá duše krvácí. Otevři své srdce a najdeš cestu k smíření.“, šeptal Hyacint, jeho hlas zněl jako tichý dech po dlouhém čekání.
Petr si připadal, že vůně kadidla se náhlé a nepokojivé rozšířila kolem něj. V té neznámé atmosféře se jeho úzkostný dech stával horkým. Jeho oči, váhavé v původu, byly nyní zvednuté; obdivoval to nevysvětlitelné — světlo prorazilo skrze malou okénko na zdi a oslnilo je tak hluboce jako slunce na jarním svahu.
„Nedávný oheň ničivý, který kostel zkázil, ukázal místům temným cestu k osvícení. Tvé hříchy — i ty jsou jen ohněm, čekajícím na světlo.“ Hyacint si pokračoval v šeptání jako by nesl tajemství starých zlatých let.
Petr s patrným úžasem zkoumal obličeje svého staršího a znovu se koukne na okno, skrz které proniklo světlo. V jeho nitru probudilo se něco — jako by v něm zvonila malá modlitební hodinka z daleka. Hřích se zdál být tak blízký, že mu srdce sténalo pod jejich tíhou. Zdálo se mu, že slyší slabé kroky jeho pána Ludvíka ze Žerotína blízko, i když kostel byl prázdný.
Hyacint pokračoval: „Sám si vyberete svou cestu, ale pamatuj — některé nevyhnutelnosti lze překonat pouze s vírou. Kostel vás bude čekat; jeho zdi se k vám nakloní v ten okamžik, který budete potřebovat.“
Předtím než si Petr uvědomil co se děje, se mu podnohou pohyblivá půda zdvihla a slyšel jemný šelest, jako by kámen z kostela řekl své tajemné příběhy. Při této náhodě se mu otázka vytratila — bylo to opravdu jen osudu cesta nebo dobrovolný štěstí?
Petr, opustiv svou beznaděj a bezpečí dřívějšího života, přijal nové uvědomění. Jeho tvář byla odvážná, když se stoupal z kostelní zdi, cesta v mysli jasná jako ten prvotní svit.
„Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, jakoby následovali stopy, které jsme zanechali.“
A tak Petr vstoupil do Šumperka s novým účelem v srdci, hledal smíření a tajemné osvícení za dveřmi kostela Zvěstování Panny Marie.