Příběh: Kostel Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích
Krvavý otisk dlaně na bílém plátně v jeho ruce vypadal jako otevřená rána. Matěj se tř्हasil, přestože vzduch v prostorách nově zdvižených zdí byl těžký a horký. V kapse svíral krádež, která mu měla zajistit útěk z města, ale v uších mu stále zněl výkřik zrazené ženy a tiché, hrozivé prasknutí lomeného dřeva. Chtěl zmizet, chtěl se propadnout zemí, aby ho nenašli ani lidé, ani Boh.
Vrazil do otevřených dveří chrámu, kde právě vrcholily práce na velkém díle. Vůně čerstvé vlhké omítky a lněného oleje ho udeřila do tváře. Kolem něj se pohybovali muži s lešeními, ale Matěj je nevnímal. Behl hlouběji do lůna stavby, tam, kde se strop ztrácel v šeru a kde se vzduch chvěl od ozvěnu klepaní dlát.
Zastavil se uprostřed prostor, které měly být domovem pro modlitby, ale pro něj byly jen úkrytem před spravedlností. Podíval se nahoru. Na obrovských plochách stropu se začínaly objevovat tváře, postavy v pohybu, barvy, které připomínaly nebeský oheň. V tom okamžiku se z hloubky chodby, která vedla k jezuitskému domu, ozval zvuk. Nebyl to krok, ale tiché, rytmické šumění, jako když vítr hraje v prázdných rourách.
Matěj ztuhl. V koutě oka zahlédl postavu. Byl to muž v černém rouchu, s tváří vrytou jako do starého kamene, který stál v naprostém klidu a pozoroval ho. Matěj chtěl vykřiknout, chtěl utéct zpět k mostu a zmizet v dálce, ale nohy měl jako zlitiny.
„Hledáš místo, kde se schovat, nebo místo, kde začít znovu?“ ozval se cizinec. Hlas byl hluboký a chladný, přestože v sále vládlo horko.
Matěj ne odpověděl. Instinktivně sevřel v dlani ukradený šperk, zlatý kříž s modrým kamenem, který mu pálil do kůže. Cizinec udělal jediný krok vpřed. V ten moment dopadlo sluneční světlo přes vysoké okno přesně na místo, kde Matěj stál. Světlo nebylo žluté, ale oslnivě bílé, až pronikavé. V tom záblesku Matěj uviděl něco, co tam být nemohlo.
Na stěně vedle něj, v čerstvé omítce, se zjevila postava. Nebyl to malířův tah, ale stín, který se hýbal. Stín ženy, která nataženou rukou ukazovala směrem k oltáři. Matěj pocítil, jak mu z hrdla stoupá hořkost. Nebylo to strachem, ale náhlým, neúměrným pocitem čistoty, který ho zaplavil jako ledová voda z řeky. Všechno, co v sobě nosil — hněv, chamtivost i strach — se v tomto bílém světle zdálo být malým a bezvýznamným.
„Ten kříž nepatří tobě,“ řekl muž v černém a v jeho očích nebyl hněv, jen smutek. „Patří pravdě, kterou jsi zlomil.“
Matěj se podíval na své ruce. Krev z rány na dlani, kterou si způsobil při útěku, začala stékat po zlatě kříže. Vteřinu poté, kdy kov dotkl se podlahy, ozvalo se zvenku hrobové zazvonění. Zvuk byl tak silný, že se celý chrám zachvěl. Matěj zavřel oči a když je znovu otevřel, muž v černém byl pryč. Byla tam jen tichá prázdnota a vůně vyhaslých svicí, přestože v sále nebyla zapálena jediná.
Kříž ležel na kameni, ale už nebyl zlatý. V Matějově zmatku se mu zdálo, že kov zšednul a ztratil svůj lesk, jako by z něj vyprchala všechna pozemská hodnota. Nechtěl ho zvednout. Nechtěl ho vidět.
Vyšel z budovy s prázdnou dlaní a srdcem, které mu v hrudi tlouklo jako šílený zvon. Nevěděl, kdo byl ten muž, ani proč se v čerstvé barvě zjevila postava ženy. Věděl jen, že z tohoto místa už nevyjde stejným člověkem, jakým do něj vstoupil.
Kdo dnes prochází tichými chodbami tohoto chrámu, možná pocítí vzduch náhle chladnout, i když je venku horké léto, a v tichu uslyší ozvěnu kroků někoho, kdo stále hledá cestu k odpuštění.