Příběh: Kotrčova vila
„Tady to není, Heinrichu, hledáš stín tam, kde svítí slunce!“ vykřikl Friedrich a prudce přítiskl prsty k lístku z modrého papíru, který v rukou třásl. Stáli na dřevěné verandě, kde kamenné sloupy v toskánském stylu chladněly pod náborem podzimního větru. Vzduch voněl vlhkou smůlou a čerstvým chmelem z blízkého pivovaru, což byla vůně, která v Desné v roce 1895 znamenala moc a peníze.
Heinrich Kobrtsch však neslyšel slova svého přítele. Jeho pohled byl upřený na fasádu domu, který právě dokončili. Bohaté zdobení stěn a precizní římsy vypadaly v šeru skoro jako mříže klece. Heinrichův prst přejížděl po chladném kameni, hledal něco, co tam být nemělo. V kapse měl klíč od dveří, které nikdo jiný v domě neviděl, a v hlavě měl ozvuk hlasu, který mu slíbil, že v tomto domě najde odpověď na otázku, kterou si nikdo netýká položit.
„Podívej se na ty okna,“ zašeptal Heinrich a hlas se mu zlomil. „Vidíš ten odlesk? Není to světlo z lampy, je to něco jiného.“
Friedrich se zasmál, ale byl to nervózní zvuk. Přistoupil k manželce Antonii, která právě vyšla z domu v hedvábných šatech, které šustily jako suché listí. Antonie se na ně nepodívala. Stála uprostřed verandy, nehybně, a hleděla do prázdna. Její oči byly otevřené dokořán, ale zdálo se, že vidí krajinu, která neexistovala.
„Antonie!“ zvolal Heinrich a uchopil ji za ramena.
Žena se prudce otrhla, ale její pohled zůstal prázdný. „On přišel, Heinrichu. Říká, že dům je sice hotový, ale základy jsou postaveny na lži. Že v polosuterénu zbývá místnost, kterou jsi zapomněl zapsat do plánů.“
Heinrich zbělel. Plány vily znal nazpaměť. Každý kámen, každé dřevo a každou vrstvu omítky bylo pečlivě promyšleno. V domě nebyla žádná skrytá místnost. Všechno bylo čtverce, linie a řád. Přesto ho náhlý pocit mrazu, který mu prolétl hřbetem, přiměl, aby bez slova sestoupil do polosuterénu.
Kroky mu hřměly v tichu suterénních chodeb. Světlo olejové lampy vrhalo na stěny dlouhé, tančící stíny. Heinrich došel do nejzazadního kouta, kde stěna splývala s terénem. Přiložil ucho k omítce. a v tu chvíli to slyšel. Nebylo to tloučení srdce ani proudění vody v trubkách. Byl to zvuk psaní. Pravidelné, rytmické škrábání pera o papír.
Vytáhl z kapsy klíč, který mu před měsícem v anonymním dopise poslal neznámý muž. Nebyl to klíč k žádným dveřím, které by v domě byly vidět. Zkusil ho zatlačit do malé praskliny v omítce, která vypadala jako náhoda. Klíč zapadl s tichým cvaknutím.
Stěna se nepohnula. Žádné tajné dveře se neotevřely. Ale zvuk psaní náhle přestal. Místo toho se z druhé strany zdi ozval tichý, spokojený smích, který zněl, jako by byl jen pár centimetrů od jeho obličeje. Heinrich s hrůzou zjistil, že z praskliny v omítce začíná vytékat černé inkoustové tekutiny, která mu pomalu stainovala prsty a rukáv drahého saku.
Když se o hodinu později vrátil na verandu, Antonie už tam nebyla. Friedrich seděl na schodech a v rukou držel ten samý modrý lístek, který předtím třásl. Jenže teď byl lístek prázdný. Všechny slova zmizela, jako by je někdo z druhé strany stěny právě smazal.
Heinrich se podíval na své ruce. Inkoust z polosuterénu se neodmýval. Zůstal v kůži, jako by byl součástí jeho těla. Od toho dne už nikdy nespal v horních patrech. Každou noc, když v domě zhasla poslední lampa, scházěl dolů do tmy, aby naslouchal.
Kdo v té chvíli psal v místnosti, která v žádném plánu neexistuje, a co v ní zapsal o lidech, kteří nad ním žili, zůstalo tajemstvím zakopaným hluboko v základech. Do dneška tam v tichu suterénu zůstává prázdnota, která stále žadoná o své poslední slovo.