Příběh: Koupark
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne?“, zakřičel Matěj a kopnul do hromady sutí, která v roce dva tisíce dvacet stálestále vrhala stíny na dno bývalého bazénu. Prach mu vznášel v nosech pálivou vůni starého betonu a vlhkého železa, zatímco slunce pálilo do kůže. Matěj nebyl z místa, ale v Radvanicích se o něm říkalo, že hledá něco, co v zemi už dávno nepatří.
Stál uprostřed obrovské betonové vany, která kdysi držela tisíce litrů vody, ale nyní byla jen prázdnou schránkou plnou zapomnění. Vedle něj stál starý pan Karel, bývalý dělník z místního dolu, který kdysi těžil uhlí hluboko pod jejich nohama. Karel jen mlčky ukázoval prstem směrem k klenbě, té podivné kamenné stavbě, která do moderního rozvrhu parku neseděla jako puzzle z jiného obrazu.
Matěj se rozběhl po okraji bývalé nádrže. Jeho boty klapaly o nově položenou dráhu, která kopírovala obvod starého bazénu. Vzduch byl těžký a nehybný, jen občasně ho prořízl pískot hmyzu z nových hotelů pro brouky, které právě dokončili. Matěj zastavil u klenby. Pod jejím obloukem se vzduch zdál být o několik stupňů chladnější, skoro ledový, přestože byl vrchol léta.
„Říkal jsi, že to zůstalo tady, v hloubce,“ vydechl Matěj a opřel se o chladný kámen. „V místě, kde se voda setkávala s dnem.“
Karel přistoupil blíž, jeho kroky byly pomalé a těžké. „Voda už dávno odešla, Matěji. Ale to, co v ní utopili, zůstalo. Ne všechno lze odčistit betonem a novými stromy. Pod tímto parkem je vrstva na vrstvě. Nejdříve byl prach z dolu, pak voda z koupaliště a teď je tu zase zelená tráva. Ale v mezerách mezi těmito světy žije něco, co nemá jméno.“
Matěj se podíval dolů do hluboké kotliny, kde se nyní rozprostíralo dětské hřiště. Viděl děti smát se a skákat, nevědomé toho, že stojí na místě, kde se kdysi mísila pot z těžařů a chlór z bazénu. Najednou si všiml něčeho pod klenbou. V prachové spáře mezi kameny se blýskalo něco kovového.
Když se předklonil, aby předmět vytáhl, ucítil prudký proud studeného vzduchu, který mu projel mrazem po zádech. V rukou držel starý, zrezivělý klíč s neobvykle dlouhou stopkou. V momentě, kdy se ho dotkl, z hloubky země, z místa, kde kdysi byl důl, se ozval zvuk. Nebyl to hluk strojů ani křik lidí. Byl to rytmický, hluboký tón, jako by obrovské srdce pod betonem bazénu jednou za čas udělalo pomalý tlukot.
Karel ztuhl. Jeho oči se rozšířily a ruka se mu začala třást. „Tohle nemělo být možné. Všechno přece vyčistili. Všechno přetavili v nový park.“
Matěj se chtěl zeptat, co ten zvuk znamená, ale vteřinu poté utichlo. Zůstal jen klid léta a smích dětí z hřiště. Klíč v jeho dlani byl však stále ledově studený, i když ho slunce pálilo do kůže. Matěj se podíval na Karla, ale starý muž už nebyl u něj. Stál deset metrů dál a s úžasem hleděl na lavičky a nové keře, jako by poprvé viděl, že se na tomto místě vůbec něco změnilo.
Matěj stiskl klíč v dlani tak silně, až mu do kůže vryly zuby kovu. Věděl, že tento klíč neotevře žádné z nových dveří v parku, ani žádný zámek v okolních domech. Ten klíč patří do hloubky, tam, kde beton končí a začíná tma starého dolu, kterou nikdo nedokázal úplně zahltit zelení.
Zůstal stát u klenby a hleděl na obvod bývalé nádrže. Cítil, že pod nohama, hluboko pod vrstvami rekultivované země a hmyzích hotelů, existuje dveře, které čekají na svůj zámek.
Kdo z nich oba tehdy skutečně z toho místa odešel, zůstává tajemstvím, které střeží betonové stěny starého bazénu.