Příběh: Kovárna (Labské Chrčice)
„Udaruj to do tvaru, nebo ti zlomím prsty!“ zařval Mikuláš a přitiskl svou těžkou ruku na rameno kováře.
Vzduch v dílně byl hustý, nasycený pachem spáleného uhlí a horkou sírou, která pálila v nose. Kovář Jan jen mlčky hleděl do žhavého srdce ohniště. Jeho tvář byla černá od sazí, v očích se zrcadlilo rudé světlo. V rukou držel kus železa, který vypadal, jako by ho vykoval samotný ďábel. Nebyl to obyčejný nůž ani podkova. Byl to předmět bez jasného účelu, kroutící se v podivných obloučcích, které se zdály hýbat, i když Jan stál nehybně.
Mikuláš, místní bohatý hospodář, s netrpělivostí přecházel po zemi. Jeho těžké boty duněly o kamennou dlažbu. Kovárna byla otevřená do prostoru návsi dvěma velkými oblouky, kterými dovnitř vnikal chladný průvan, který však nedokázal zchladit žár zhárů. Jan zvedl kladivo. Rána dopadla na kov s vysokým, až bolestivým zvonkem, který se roznesl celou vesnicí.
„Kde jsi vzal ten kov, Jane?“ vyhrkl Mikuláš najednou, když si všiml, že železo v ohni nezhnělo, ale začalo vyzařovat modravý jas.
Jan neodpověděl. Jen znovu a znovu bušil do rozžhaveného kusu materiálu. Každý úder zněl jinak, jako by kov mluvil. Zvuk připomínal šepot tisíce hlasů, které se přelovaly v jediné tónu. Janův pohled byl prázdný, rty se mu pohnuly v tichém rytmu, jako by recitoval slova v zapomenutém jazyce.
„Mluv na sebe, ty blázne!“ zařval hospodář a chtěl kováře strhnout z kovadliny.
Vteřinu předtím, než ho dotkl, kovárna zaplavilo prudké, bílé světlo. Nebylo to světlo ohně, ale chladný záblesk, který na okamžik vymazal stěny domu a obrysy stodoly vedle. Mikuláš pocítil prudký mráz, který ho přikoval k zemi. Když světlo zmizelo, kovárna byla prázdná.
Kovadlina byla stále horká, z ohniště stoupal dým a na zemi ležela jedna jedadná podkova. Ale Jan byl pryč. Nebylo vidět, kudy by mohl odejít, protože oba oblouky byly v přímém dohledu lidí na návsi a nikdo neviděl nikoho vyjít ven.
Mikuláš zůstal stát uprostřed místnosti, zíraný a přetřesený. Podíval se na místo, kde před chvílí stál kovář. Na kamenné podlaze, přesně tam, kde Jan stál, zůstal vypálený obraz. Nebyl to otisk boty ani stínu, ale složitý geometrický vzor, který připomínal mapu hvězd nebo plán neznámého města. Vzor byl hluboko vrytý do kamene, jako by tam byl vykován obrovským žárem za jediný okamžik.
Hospodář se pokusil vzor zakrýt prachem a popletem, aby se vyhnul pomluvám o čarodějství, ale vzor nezmizel. Každý, kdo do kovárny později vstoupil, tvrdil, že cítí vzduch vibrovat a slyší vzdálený zvuk kladive, které udeřilo do kovadliny, ačkoliv v dílně nebyl žádný člověk.
Lidé z Labských Chrčic se začali ptát, kam Jan zmizel. Někteří říkali, že ho pohltil samotný kov, jiní, že otevřel dveře do místa, kde čas neexistuje. Nikdo však nenašel odpověď. Jen ten vypálený znak v podlaze zůstal jako tichý svědek události, která popírala veškerý rozum.
Když dnes přejdete přes návsi a zastavíte se u tichých stěn staré kovárny, možná ucítíte v nose onen dávný pách spáleného uhlí. A pokud budete stát dostatečně dlouho a ztichnete, možná uslyšíte ten jeden jediný, vysoký tón, který stále zní v kamenech a čeká na toho, kdo dokáže rozluštit mapu vypálenou do země.