Příběh: Krajinská 1
„Tady je těch tisíc a pět set kop, hotovostí a bez přidaných nůžek, jak jsme domluvili!“ Fabián Schweher s praskáním rozložil na těžký dubový stůl hromadu mincí, které s kovovým cinkotem zaplnily prostor mezi inkoustní smirkací a pergameny.
Petr Christeindl ani nepohlédl na zlato. Jeho oči, podkroužené nespavostí, byly upřeny na roh domu, kde se Krajinská ulice lámala do Piaristické. Stál u okna a sledoval, jak se v šeru stmívajícího dne v koutě místnosti hýbe stín, který tam být neměl. Byl to stín vysokého muže, který neměl žádný zřetelný obrys, jen temnou plochu, která pohl𝒕ala světlo svící.
„Vezmi si peníze, Fabiáne, a odejdi z tohoto domu dříve, než zapadne slunce,“ zašeptal Christeindl, přičemž jeho hlas zněl jako drcení suchého listí.
Fabián se zamračeně podíval na svého kupce. Znal Petra jako střízlivého člena městské rady, muže čísel a řádu. Vidět ho takto roztřeseného, s prsty křečovitě sevřenými kolem okrajů stolu, bylo v rozporu s vším, co o něm věděl. V místnosti se šířil pronikavý pach starého pergamenu a vlhkého kamene, který stoupal ze sklepů hluboko pod dlažbou.
„Platím nejvyšší cenu za nejprestižnější dům v Budějovicích, Petře. Neplatím za tvé bláznění z nedostatku spánku,“ odsek Fabián a začal mince sypat do kožené brašny.
V ten moment se v domě ozval zvuk. Nebyl to hluk, spíše hluboký, vibrující tón, jako by někdo v hloubce základů udeřil do obrovského bronzového zvonu. Podlaha pod nimi mírně zamrzla, ačkoli venku v roce 1602 vládlo mírné počasí. Fabián ztuhl. Ten zvuk nevyšel z ulice, ale zevnitř zdivů.
Christeindl náhle vykřikl a ukázal prstem do rohu. Stín se pohnul. Už to nebyla jen plochá skvrna, ale postava, která pomalu natahovala ruku směrem k Fabiánovi. Prsty stínu byly nepřirozeně dlouhé, téměř jako kořeny starého stromu, a tam, kde by měla být tvář, byla jen nekonečná prázdnota.
Fabián v šoku ustoupil, přičemž zakopl o vlastní plášť a dopadl na kolena. V ten moment se stín dotkl povrchu zdi. V místě doteku se kamení začalo měnit. Byla to krátká chvíle, ale Fabián přisahal, že viděl, jak se pevná renesanční zeď na vteřinu změnila v tekutinu, jako by dům nebyl z kamene, ale z něčeho mnohem nestálého.
„On neodešel,“ vydechl Christeindl a s hrozivou rychlostí popadl svou plášť a vyběhl z dveří do ulice, aniž by vzal jediné mince z hromady, kterou Fabián nechal na stole.
Fabián zůstal v domě sám. Ticho, které následovalo, bylo těžší než cokoli, co kdy zažil. Vstal a pomalu přistoupil k místu, kde stál stín. Na zdi nezůstal žádný otisk, žádná skvrna. Jenže když se podíval dolů na podlahu, zjistil něco, co ho zmrazilo v krvi. V místě, kde stín stál, byla dlažba mírně vyvýšená, jako by pod ní něco tlačilo vzhůru, něco, co se snažilo prorazit povrch a vy elevates dům nad úroveň okolního světa.
Fabián Schweher dům nakonec převzal, ale zbytek života strávil v neustálém strachu. Každou noc slyšel v základech ten samý hluboký tón a cítil, jak se dům pod jeho nohama pomalu, milimetr po milimetru, zvedá vzhůru, jako by chtěl utéct od něčeho, co zůstalo uvězněno v hloubce země.
Dnes, když přijdete na roh Krajinské a Piaristické ulice, stačí jen pozorně sledovat chodník. Uvidíte, že dům stojí o několik centimetrů výše než všechno kolem něj. Nikdo z moderních stavitelů nedokázal vysvětlit, proč se zdivy takto chovají.
Kdo ví, zda se ta neviditelná síla, která kdysi zastrašila radního Christeindla, konečně utichla, nebo zda stále tiskne zespodu a čeká na okamžik, kdy dům definitivně odtrhne od země.