Příběh: Krajinská lékárna

„Tady to je, v tomto prášku je zachycena samotná podstata ticha,“ zašeptal Matěj a s třesoucí se rukou přisunul hliněnou misku k tváři svého učitele.

Starý lékárník v těžkém vlněném plášti se ani nepohlédl na prášek, jen zúžil oči a sledoval, jak se stíny v gotických nikách domu na Horním náměstí tančí v rytmu blikajícího plamene svíčky. Vzduch v místnosti byl hustý, prosycený pálivým zápachem síry a sladkou, až mdlou vůní sušených kořenů, které visely ze stropu jako ztuhlé prsty mrtvých. Matěj stál v prostoru, kde se stěny z kamene stále chladily i v největším horku léta, a jeho srdce tlouklo proti žebrům jako uvězněný pták.

„Kde jsi vzal ingredienci, o které nevíme?“ zeptal se učitel hlasem, který zněl jako drcení suchých listů.

Matěj polkl. Nechtěl říct, že trávil noci v nejtemnějších koutech podsklepení, kde se vlhkost stěn mísila s prachem zapomenutých věků. Ukázal na malý kousek rudé hmoty, která v misce slabě žárila vlastním světlem. Nebyl to obyčejný pigment ani známý kov. Byla to věc, která se zdála pohlcovat veškerý zvuk v okolí. Když se Matěj přiblížil k rudé substanci, zmlklo tloučení hodin, utichl hluk rybního tržiště za okny a i dýchání starého lékárníka se změnilo v neznatelný šepot.

„To není lék, chlapče. To je chyba v řádu světa,“ řekl učitel a pomalu natáhl prst, aby prášek dotkl.

Vteřinu předtím, než se kůže setkala s rudým prachem, se v domě něco změnilo. Světlo svíček náhle zmodralo. Matěj uviděl, jak se na stěně, tam, kde byla vyvedena stará malba svatých, začínají postavy hýbat. Nebylo to zrcadlení plamene. Postavy na zdi pomalu otočily hlavy a s prázdným pohledem se dívaly přímo na ně.

Matěj s hrůzou v očích ucouvl a v spěchu srazil misku ze stolu. Hliněný nádobí se roztříštilo o kamennou dlažbu a rudý prášek se rozptýlil po podlaze. V ten moment se v domě rozlehlo hluboké, dunivé dunění, jako by samotné základy budovy vztekaly na probuzení něčeho, co mělo zůstat spící.

Učitel neukázal strach, jen hluboký, beznadějný smutek. Podíval se na rozlité rudé zrnka a pak na Matěje. „Teď už to nikdo nesbírá. Teď už to bude v těchto zdech navždy.“

Když se rozprášil prach a ticho se vrátilo do normality, rudá látka zmizela. Nebyla na podlaze, nebyla v prasklinách dlažby. Jako by se dům, s jeho gotickým jádrem a tísní kamenných chodeb, tuto substanci prostě nasál do sebe. Matěj se v folgendených dnech snažil najít stopu po tom, co vyvolalo pohyb obrazů na stěnách, ale našel jen prázdnotu.

Lékárník však od toho dne přestal mluvit. Jen někdy v noci, když město utichlo, stával u stěny v podsklepí a přiložil ucho k chladnému kameni. Tvrdilo se později, že slyší z hloubi zdí hlasy lidí, kteří v domě nikdy nežili, nebo šepot lékárníků z dob, které už dávno pohltil čas.

Matěj z domu odešel brzy, ale v každém snu se mu vracela ta rudá záře. Věděl, že ta tajemná látka nezmizela, ale stala se součástí samotného těla budovy. Že je vázána v každém kameni, v každé spáře a v každém koutě mansardové střechy.

Kdo dnes vstoupí do prostor Krajinské lékárny a v naprostém tichu se přikloní k gotickým nikám, možná pocítí, jak mu na okamžik zmizí zvuk okolního světa a v uších mu zazní ozvěna lékárního tajemství, které nebylo určeno pro lidské oči.