Příběh: Královská mincovna v Jáchymově

„Udaruj to znovu, ty slepý pse, nebo ti ty prsty z rukou vytrhám!“

Křik Štěpána Šlika rozsekl dusivé ovzduší dílny, kde se mísil pach žehutého dýmu z pecí s kovovou chutí stříbra, která člověku lezla do krku. Mladý rytec, jmenovaný jako Niclas, stál s roztřesenými rukama u těžkého ražního stroje. V dlaních svíral střížek, který měl být dokonalý, ale on viděl něco, co mu mrazilo kosti. Na povrchu kovu se tvořil obraz, který tam nebyl.

Niclas vložil kov pod razítko a s prudkým úderem kladivem ticho rozbil zvuk, který zněl jako praskání kostí. Když mince vypadla na dřevěný stůl, Niclas neuhnul. Na lici mince byl svatý Jáchym s hůlkou a lev s dvěma prsty, vše přesně podle krále Ludvíka a rodové hrdosti Šliků. Jenže v místě, kde měl být nápis, se v rytině objevilo jméno. Jméno muže, který v Jáchymově nikdy nežil, a datum, které bylo vzdálené stovky let od jejich doby.

Štěpán Šlik přistoupil blíž, jeho těžké boty duněly o kamennou dlažbu. Niclas mince rychle přikryl dlaní, ale bylo pozdě. Pán s ní v hněvu rázem vytrhl z podložky. Ticho, které následovalo, bylo těžší než samotný stříbrný ingot. Šlik se nedíval na ryzost kovu ani na váhu, kterou mincmistr musel potvrdit svou značkou. Díval se na ty znaky, které tam neměly být.

„Kdo tě učil řezat, Niclasi?“ šeptal Šlik, a v jeho hlase už nebyl hněv, ale hluboký, ledový strach.

Niclas mlčel. Cítil, jak mu z čela stéká studený pot a jak mu v uších zní tiché, rytmické tikání, přestože v místnosti nebyl žádný stroj, který by takto zněl. Vzduch kolem nich ztěžkl, jako by se do místnosti nahrnula mlha z hlubokých šachet, přestože okna do Mincovní ulice byla pevně zavřená.

Kov v Šlikově ruce začal mírně žhnout, přestože nebyl v ohni. Světlo bylo bledé, skoro modravé, a osvětlovalo nárožní arkýř budovy, kde v kapli právě tehdy začal někdo zpívat. Byl to hlas, který neznalevěl, byl příliš čistý na lidské hrdlo. Niclas se podíval k oknům a uviděl postavu v šatech, které nepatřily do žádného z knowniho dvoru. Postava stála v arkýři, dívala se přímo na ně a v ruce držela stejnou minci, jen v mnohem větší velikosti.

Štěpán Šlik v náhlém záchvatu paniky mince vrhl do žáru pece. „To je ďáblovo dílo! Zničte to všechno!“

Niclas však viděl, jak mince v ohni nezahynula. Naopak, v plamenech se začala tavit a přelévat do tvaru, který připomínal mapu. Mapa místa, které vypadalo jako jejich Jáchymov, ale budovy byly jiné, vyšší, z jiného materiálu, a lidi v ní chodili v oděvích, která vypadala jako šílenství.

Když plameny utichly a popel se rozvířil, mince byla pryč. Zůstal jen hluboký rýha v kamenném podloží stroje, která tvořila přesný obrys budovy mincovny, ale s jedním detailem navíc – s tajnou dvířkou v místě, kde dnes stojí zeď.

Niclas byl z dílny vyhoštěn, obviněn z čarování a zblznění. Šlikové se sice později dočkali toho, že jim Ferdinand I. právo ražby odebral, ale Niclas věděl, že to nebylo kvůli politice. Věřil, že ta mince byla varováním, zprávou z budoucnosti, která se do jejich času vlila skrze žár stříbrných pecí.

Jeho poslední vzpomínka z Jáchymova byla obraz tiché kaple v arkýři, kde stále cítil vůni starého papíru a ozónu, přestože v renesanční době nic takového neexistovalo. Niclas nikdy nenapřil svou pravdu, ale v noci, kdy se nad městem zvedl mlhorys, slyšel z prázdné mincovny zvuk kladiv, která razila mince, které ještě neměly být stvořených.

Kdo dnes přiloží ucho k chladným stěnám mincovny, možná zaslechne ten samý rytmický zvuk, který Niclas slyšel před staletími, a uvědomí si, že některé dveře v čase zůstávají pootevřené.