Příběh: Královský vršek
Když se na Královském vršku zhaslo světlo
Já, Mikuláš Havlíček, pacholek z mlýna u Dlouhého mostu, jsem ten večer přišel pozdě. Měsíc visel nad Jihlavou jako stříbrný klín a já jsem si myslel, že mě nikdo neuvidí, když se přemáknu kolem stráží u kostela sv. Petra. Ale když jsem se plížil kolem zdi, slyšel jsem to: *klik*. Jako by se někdo pokoušel otevřít dveře, které tam nejsou. A pak – ticho. Takové ticho, že jsem slyšel, jak mi krev šumí v uších.
Vtom se za mnou ozval hlas, suchý jako listí v listopadu: *„Co tu hledáš, chlapče?“* Otočil jsem se – a uviděl jsem starou ženu v šedém rouchu, která stála u dubu, jehož koruna se rozkládala tak široce, že by pod ní mohly spočinout tři muži. V ruce držela svíčku, ale plamen nehořel. *„Tady nic nehledám, matko,“* lekl jsem se. *„Jen… chtěl jsem se podívat na kapličku.“* Stará ženská se usmála, ale v očích jí nebyl žádný smích. *„Kaplička už tu není. Ale ty ji vidíš.“*
Ruce se mi zmocnila chlad. *„Vidím?“* *„Vidíš to, co ostatní nevidí. Proto jsi tu.“* Pohnula prstem směrem k zdi kostela, kde se zdálo, že kámen dýchá. *„Před třiceti lety tam byla malá kaplička. Pro ty, kdo se bojí. Pro ty, kdo potřebují úkryt. Ale když přišli vojáci, ukryli se v ní lidé – a dveře se za nimi zavřely. A nikdo je nikdy nenašel.“*
Vtom jsem ucítil zápach – jako by někdo spálil koření a staré pergameny. *„To voní jako z té kapličky,“* vydechl jsem. Stará ženská se naklonila blíž. *„Ano. Voní jako strach.“* Pak mi podala svíčku. *„Vezmi ji. Ale pozor – světlo tam uvnitř nehoří jako venku.“*
Než jsem stačil odpovědět, zmizela. Svíčka v mé ruce začala pulzovat, jako by měla vlastní srdce. Přiložil jsem ji ke zdi – a najednou tam byla díra. Malá, úzká, jako by ji vykousl hlodavec. Zašuměl jsem dovnitř a ucítil jsem vlhkost, prach a něco, co vonělo jako hnijící ovoce.
A pak jsem ji uviděl: ženu v bílém rouchu, která seděla na lavičce a držela malé dítě. *„Prosím tě, nechte nás být,“* šeptala. *„Nevedou nás sem zase.“* Vtom se dveře za mnou začaly zavírat. Svíčka zhasla.
Když jsem se probral, ležel jsem na zemi před kostelem, a v ruce jsem držel jen malý kámen. Na něm byl vyrytý kříž a datum: *1527*. Stejné jako na pamětní desce u Dlouhého mostu. Ale tam stálo jméno: *Alžběta z Hruškových Dvorů*.
Od té doby každý rok, když přichází leden, přináším na Královský vršek svíčku. A když se nad Jihlavou objeví ten samý měsíc jako stříbrný klín, slyším za zdí kostela šeptání. Někdy mi zdá se, že mi někdo v ruce položí malý kámen.
Ale nikdy jsem neřekl nikomu, co jsem tam viděl. Protože když se na Královském vršku zhasne světlo, nikdo neví, zda ho někdo znovu zapálí.