Příběh: Krannerova kašna
„To není voda, to je krev země!“ vykřikl Matěj Kvapil a prudce strhl svou ruku z mrazivé nádrže. Stál v centru malého parčíku na nábřeží, kde právě před několika dny odhalili nový, vysoký pomník z kamene. Vzduch v květnu roku tisíc osm set padesát byl stále pronikavý a vlhký od řeky, která s tichým šuměním stékala pod nábřežním murem. Matěj, mladý lékárník s neustále rozcuchanými vlasy, se díval na své prsty. Nebyly mokré. Byly pokryté hustým, stříbrno-šedým prachem, který se mu lepil na kůži jako tekutý kov.
Kolem něj se v kruhu tyčily kamenné postavy. Věda, umění, průmysl a hojnost hleděly z výšky s nehybným výrazem, zatímco nad nimi, pod špičatým baldachýnem, seděl na koni panovník. Matěj se zvedl a přistoupil blíž k jezdecké soše. V ten moment se v parčíku objevil muž v černém plášti, jehož kroky nezněly na dlažbě. Jmenoval se Kristián a v Praze o něm šeptali, že zná tajemství každého kamene v tomto městě.
„Hledáte odpověď v hloubce, kde není prostor pro otázky,“ pronesl Kristián tichým, chraplavým hlasem.
Matěj se prudce otočil. „Co je to za hnus? Voda v kašně se změnila v prach, který pálí jako oheň. Podívejte se na to!“
Kristián se nepohyboval. Jen pohlédly jeho oči k vrcholku fiály, kde v bronzu ztuhl císař. „Tento pomník není jen oslavou moci. Je to kotva. Josef Kranner do základů nevložil jen kámen a vápno, ale něco, co mělo udržet město v klidu, i když v lidech vře krev. Jenže kotva někdy začne vyvrhovat to, co měla v hloubce utajit.“
Matěj znovu sáhl do vody, tentokrát pomalu. Cítil, jak mu z prstů stéká chlad, který nebyl přirozený. Byl to chlad hrobů a zapomenutých sklepů. V momentě, kdy se jeho ruka dotkla dna, uslyšel z hloubi kamenného sloupu zvuk. Nebyl to šplouchání vody, ale jasný, rytmický zvuk kovového kladiva, které udeřilo do kovadliny. Tři údery. Přesně tři.
„Kdo tam je?“ vyhrkl lékárník a začal v panice hrabat v šedém sedimentu.
Kristián se jen mírně pousmál, ale v jeho očích byl vidět strach. „Kdo v tomhle městě mlčí nejvíce, ten mluví nejhlasitěji. Slyšíte to? To je tlukot srdce staré Prahy, kterou jste chtěli zakrýt novým kamenem. Ten zvuk nezná konec, protože nikdy nezačal v čase, který známe my.“
Náhle se z vody vyvřel prudký proud čisté, průzračné vody, který Matěje srazil na kolena. Šedý prach zmizel v mžiku, jako by ho nikdy nebylo. Voda byla ledová a cítila po starém železe a síře. Matěj vyhlédl nahoru a uviděl, že jezdecká socha se mírně naklonila. Jen o milimetr, ale v tichu nábřeží to vypadalo, jako by panovník chtěl seskočit z koně a vykřiknout něco, co mu bronz v hrdle zakázal.
„Podívejte se na ty postavy u paty,“ zašeptal Kristián a ukázal na sochy zástupců českých krajů. „Všimněte si jejich tváří. Před minutou se smály. Teď pláčou.“
Matěj přistoupil k jedné z postav. Z kamenného oka skutečně stékala kapka vody, která však nebyla průznačná. Byla šedá a hustá. Lékárník ji zachytil na prst a instinktivně ji ochutnal. Chutnala po rzi a starých dopisech, které ležely desetiletí v temnotě.
Když se znovu otočil za mužem v černém plášti, nábřeží bylo prázdné. Nebyl slyšet žádný krok, žádný šelest látky. Jen tiché plískání vody do nádrže a vzdálený hluk řetězového mostu. Matěj zůstal stát u kašny, s prstem stále zbarveným šedým prachem, a díval se na nehybného panovníka. Věděl, že pod jeho nohama, v hloubce základů, stále někdo pracuje. Někdo, kdo kovářsky vykuje osud města, o kterém nikdo z povrchu netuší.
Kdo z nás dnes stojí u té vody a ticho v uších změní v tlukot kovadliny, ten už nikdy neodejde od nábřeží s prázdnou duší.