Příběh: Kříž

„Ustup, ty blázne, nebo tě ten kov pohltí i s tvou duší!“ vykřikl starý Matěj a prudce vrazil svou hůl do rozbahňané cesty.

Uprostřed rozcestí, kde se jedna stezka vlnila k Čichalovu a druhá k Žluticím, stál mladý muž jménem Ignác. Neměl na sobě plášť, jen tenkou košili, která mu přilpěla k tělu v mrazivém vzduchu. Ignác však neslyšel varování. Jeho oči byly upřené na nový, černý litinový kříž, který rodina Humlových nechala zvednout před krátkým časem. Kov byl stále studený, téměř mrazivý, a v šeru vypadal jako trhlinka v samotném nebi.

Ignác v ruce svíral malou, zdobenou skleněnou lahvičku s tekutinou, která v šeru slabě žhnula modravým světlem. Nebylo to víno ani lék. Bylo to něco, co našel v zapomenutých listech svého děda, mužiny, který kdysi v těchto kopcích hledal věci, jež běžní lidé raději přehlížejí.

„Podívej se na ty stromy, Ignáci!“ zasyčel Matěj a ukázal na čtyři mohutné kmeny, jež obklopovaly kříž jako tichí strážci. „Všimni si, jak se k němu naklánějí. Nechtěly by být součástí toho, co jsi přinesl z domu.“

Ignác ne odpověděl. Udělal krok vpřed a vrazil boty do měkké hlíny u kamenného podstavce. Vzduch kolem něj náhle ztěžkl. Cítil v nose pronikavý pach ozónu a starého železa, jako by právě dopadlo tisíc blesků do jednoho jediného bodu. Ticho, které následovalo, bylo nepřirozené. Zmizely zvuky lesa, utichlo ptactvo a i vítr, jenž doposud rval stromy v jejich korunách, náhle ztuhl.

Když Ignác pomalu zvedl lahvičku a začal kapky modré tekutiny lít přímo na hladký kov kříže, stalo se něco, co Matěj ani ten nejodvážnější vesničan z Štoutova nedokázal vysvětlit. Tekutina nestekla po železe dolů k zemi. Místo toho se začala šířit po ramenech kříže jako živá věc, jako by kov byl hladovělý a pil si z lahvičky. V momentě, kdy poslední kapka zmizela v litině, ozvalo se tiché, kovové cinknutí, připomínající zvuk tisíce malých zvonečků.

„Co jsi to udělal?“ vyhrkl Matěj a v jeho hlase byla slyšet čistá hrůza.

Ignác se chtěl otočit a odpovědět, ale zjistil, že nemůže pohnout ani prstem. Nebylo to tak, že by ho něco drželo. Bylo to, jako by čas kolem kříže ztuhl v led. Viděl, jak se prach vzduchu zastavil v prostoru. Viděl Matěje, který zůstal s otevřenými ústy v poloviční gestu úžasu, nehybný jako socha.

Pak se z ticha ozval hlas. Nebyl to zvuk, který přichází zvenku, ale ozvěna, která rezonovala přímo v jeho lebce. Hlas nepromluvil slovy, ale obrazy. Ignác viděl lidi, kteří tudy procházeli před stoletím, viděl budoucí tváře těch, kteří k tomuto místu přijdou za stal let, a viděl něco, co v žádné mapě Karlovarského krajiny není zapsáno. Uprostřed rozcestí, přesně tam, kde stál kříž, se otevřela neviditelná brána do místa, kde neplatí zákony země ani nebe.

Ignác pocítil, jak ho něco táhne za ramena. Nebyla to ruka, ale neviditelný proud vzduchu, který ho chtěl vtáhnout do černého kovu kříže. V poslední vteřině, než se jeho vědomí rozplynulo v modravém záři, spatřil na kamenném podstavci nápis, který tam byl od roku 1800, ale teď se zdál pulzovat životem.

Když se Matěj o vteřinu později znovu pohnul, Ignác už tam nebyl. Zůstala jen prázdná skleněná lahvička, která se s tichým cinknutím rozbila o kámen. Kříž stál stále taktovně a nehybně, obklopen svými čtyřmi stromy, jako by se v posledních minutách nic nestalo. Matěj se dotkl železa, ale kov byl nyní neobvykle horký, téměř žhavý, přestože kolem zuřil podzimní chlad.

Nikdo z vesničanů nikdy nenalezl stopu po Ignácovi. Jen někdy, když je noc tichá a vítr z Žlutic přináší zvláštní chlad, lidé tvrdí, že slyší z rozcestí tichý, kovový zvuk, jako by někdo zevnitř litinového kříže tloukl na dveře, které se z druhé strany odmítají otevřít.