Příběh: Kříž v Jenišovicích u Chrudimi
Jakub Dostal sevřel dláto tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech, a zaryl jej do pískovce s takovou silou, že se ozvalo ostré, křupavé lupnutí. Prach z kamene mu vletěl do očí, ale on ani nemrkl. Před ním se na mírném svahu tyčil nový kříž, jehož podstavec měl být útočištěm pro slova, která mu v noci diktoval cizinec v černém plášti. Muž, jenž se objevil v Jenišovicích jako přízrak z husté chrudimské mlhy, neměl jméno, ale měl oči, které vypadaly jako dva vyhaslé uhelné doly.
Jakubovi se třásla ruka, když vysekával poslední písmena donace. Cítil na zádech chlad, ačkoliv bylo léto a slunce pálilo do kamene tak, že se z něj tetelil vzduch. Vůně čerstvě posečené trávy, která stoupala od kostela Nejsvětější Trojice, se mísila s kovovým pachem drceného pískovce a něčím dalším – něčím nasládlým, co připomínalo tlející květiny.
Vrať se k tomu řádku, šeptl hlas za jeho zády. Nebyl to hlas, spíše skřípění kamene o kámen. Jakub se prudce otočil, ale za ním stál jen prázdný prostor a v dálce se rýsovala silueta vesnice. Nikdo tam nebyl, přesto na zemi zůstaly otisky bot, které nepatřily jemu. Byly příliš dlouhé a špičaté, jako by je zanechala bytost, která se nikdy neučila chodit jako člověk.
Jakub znovu pohlédl na kartuši s reliéfem planoucího srdce. Zlatá svatozář kolem Kristovy hlavy se v poledním žáru zaleskla tak prudce, až ho to na vteřinu oslepilo. V té záři spatřil záblesk něčeho, co tam nepatřilo. Krátký, vteřinový obraz: nebylo to místo před kostelem, ale podivná, neznámá krajina, kde místo křížů rostly stromy s kořeny mířícími k nebi a nebe samotné mělo barvu zkažené krve. Když zamrkal, svět se vrátil do starých kolejí, ale jeho srdce bušilo o žebra jako lapené ptáče.
Slyšel jsi to, Jakube? zeptal se znovu ten hlas, tentokrát přímo z nitra pískovcového pilíře.
Jakub pustil dláto. Kov zazvonil o kámen a zvuk se rozlehl tichou krajinou jako výstřel. Sklonil se k zemi, aby nástroj zvedl, ale prsty narazil na něco teplého. Nebyl to kámen. Povrch pískovce pod jeho rukou pulzoval jako živá tkáň. Kůže na jeho dlaních zčervenala a na místě, kde se dotýkal profilované římsy, se objevila skvrna, která připomínala otisk dlaně, hluboko vrytý do hmoty, jako by kámen na okamžik změkl jako vosk.
Utekl. Běžel dolů po svahu, přes louku, až ke zdi hřbitova, a nedovolil si ohlédnout. Když se večer vrátil s farářem, aby mu ukázal, co se stalo, na kříži nebylo po otisku ani památky. Vše vypadalo tak, jak mělo. Pískovec byl chladný, tvrdý a nehybný. Jen nápis, který Jakub vyryl – prosba o milost a věčný život – jako by se za těch pár hodin změnil. Písmena byla ostřejší, hlubší, jako by je někdo protáhl přímo z druhé strany kamene.
Jakub Dostal už nikdy nevzal dláto do ruky. Zemřel o tři zimy později, aniž by komukoliv řekl, co tehdy na svahu cítil pod svými prsty. Lidé si chodili kříž prohlížet, obdivovali řemeslnou zručnost, hladili studený kámen a modlili se za své blízké, aniž by tušili, že každý, kdo se dotkne srdce vytesaného v pískovci, zanechává na místě neviditelnou stopu své vlastní existence.
Dodnes, když se vítr opře do volut na bocích pilíře, ozve se z Jenišovic zvuk, který připomíná lidský dech. Místní se mu vyhýbají, když se stmívá, a nikdo nedokáže vysvětlit, proč se právě na tomto kříži, i po dvou stech letech, občas objeví vlhká skvrna, jako by kámen sám ronil slzy nad tím, co bylo do něj v roce 1808 uzavřeno. Přijeďte, až bude slunce nízko nad obzorem a stíny se začnou natahovat k branám kostela, přiložte dlaň k reliéfu srdce a zkuste poznat, zda pod studeným pískovcem stále ještě bije ten neklidný, cizí tep.