Příběh: kříž v Nouzově
„Kde jsi vzal ty peníze, Matějí?“, zakřičel na něj starosta, až se mu zatřásly tváře. Prach z cesty stále visel v srpnovém vzduchu a pálilo do očí. Matěj stál s hlavou sklopenou, v dlaních svíral hrubý pytel s mincemi, které mu v rukou těžkaly víc než klessy v polním práci. Kolem nich stáli ostatní muži z Nouzovské obce, tichí a zmatení. Vzduch voněl suchou trávou a blížícím se hromovým plískáním, které hrozilo rozseknout horko dne.
Matěj nepromluvil. Jen pomalu přenesl pohled k pískovcovému bloku, který kamenik právě sježděl na vůz. Byl to pískovec jemný jako mouka, ale tvrdý jako osud. Všichni věděli, že obec nemá hrobů ani hrobníka, který by mohl zaplatit takto velkolepý pomník. V dobách, kdy se v dálce ozýval hřmění děl napoleonských vojsk a strach z neznámých vojáků v modrých uniformách mrazil v kostech, nikdo netratil mince za zbytečnosti.
„Je to pro něj,“ šeptal Matěj konečně a hlas se mu zlomil. „Abychom nezapomněli, že i v prachu jsme lidé.“
Kamenik začal tesat. Matěj sledoval každý úder dláta s takovou intenzitou, jako by s každým odpáleným kouskem kamene odsekával vlastní vinu. V noci, když vesnice spala, Matěj chodil k polotvru pomníku a dotýkal se studeného pískovce. Vzpomínal na noc před lety, kdy v husté mlze u cesty ztratil syna. Bylo to krátké zmatení, jedna špatná cesta v temnotě, jeden křik, který pohltil les, a pak už jen ticho, které trvalo roky. Peníze, které teď ležely v pytli, nebyly z úrody. Byly to peníze, které Matěj tajně šetřil z každé nadčasové práce, z každé droby, kterou mu dal panský dvůr, zatímco sám hladověl a nosil roztrhané boty.
Srpnový den v roce 1805 byl jasný, když kříž konečně vztyčili. Čtyři metry pískovcového smutku a naděje vyvysoko nad návsí. Matěj stál v první řadě, oči přimhouřené proti slunci. Viděl, jak kamenik do podstavce vrazil slova o nabožné obci a o Kristu. Ale Matějova pozornost byla upoutána jinde. Dole, v patě voluty, byla vytesána lebka s kostmi. Malý, tichý detail, který připomínal všem přítomným, že konec je stejný pro každého, ať už je to král nebo chudý chalupník.
Když kněz začal mluvat o spáse, Matěj cítil na tváři chladný vítr, který přišel náhle a přinesl s sebou vůni vzdáleného deště. Položil ruku na pískovcový sokl a prsty přejeli po hrubém povrchu. V tu chvíli věděl, že tento kříž není jen pro Boha. Je to kotva, která drží jeho bolest na jednom místě, aby ji nemusel nosit v sobě kamkoli jde.
„Vypadá to skoro jako skutečný člověk,“ zamumlal někdo z davu a ukázal na korpus na kříži. Matěj se pousmál, byl to smutný, vyčerpaný úsměv. Věděl, že pískovec s časem zkřehne, že ho bude dráždit déšť a mráz, že nápisy vyblednou. Ale ta lebka vespod, ta tichá připomínka na smrt, bude stát i vtedy, až o něm samotném nikdo nebude vědět.
Odcházel z návsi jako poslední. Tentokrát už nehlédl zpět na své prázdné kapsy. Cítil zvláštní lehkost, jako by s tímto kamenem v mechanismu vesnice zanechal část své duše. Neznáme, zda v noci předtím plakal, nebo zda se s někým rozloučil, koho už dávno nebylo.
Když dnes polní cesta vede kolem Nouzovského kříže, pískovec je šedý a nápisy jsou jen stíny dávného pravopisu. Ten, kdo se však ohne a pohlédne do paty pomníku, uvidí vytesanou lebku. Je to jediné místo na návsi, kde se ticho z roku 1805 stále hřeje lidským steskem, který se nikdy nedovolal odpovědi.