Příběh: Krohův rodinný dům
„Tohle není jen beton a sklo, je to stroj na chytání budoucna!“ vykřikl Vítězslav Nezval a mával rukou směrem k ostrým hranám terasy, zatímco z hloubi domu se ozýval rytmický zvuk dopadajících kroků. Vzduch voněl po čerstvé barvě, tabáku a vlhkosti z blízkého lesa. Karel Teige s Romanem Jakobsonem mlčeli, z呆razeni čistotou bílých stěn, které v odpoledním světle působily téměř nadpozemsky. Byli v domě Jiřího Krohy, v místě, kde se linie neohýbaly, ale řezaly prostor jako břitva.
Jiří Kroha stál u okna v obývacím pokoji. Jeho pohled nebyl upřen na hosty, ale na krajinu pod nimi. Právě v tu chvíli se stalo něco, co zlomilo logiku onoho racionalistického ráje. Do místnosti vstoupil muž, kterého nikdo z přítomných neznal. Byl to vysoký, hubutý člověk v šedém plátnovém obleku, s tváří tak bezvýraznou, že připomínala jednu z Krohových sádrových soch. Neměl s sebou žádný kufr, jen malý černý zápisník v koženém vazu.
„Přišel jsem pro ten klíč,“ řekl cizinec tichým, monotónním hlasem, který přehlušil i hloubku diskuse o novém umění.
Nezval zvedl obočí a rozhlédl se po přátelích. Nikdo z nich neviděl, jak muž vstoupil do domu. Vstupní hala byla prázdná, dveře zavřené. Kroha se pomalu otočil. V jeho očích nebyl strach, ale zvláštní, téměř úctyplný uznání. Nedal mu žádnou odpověď, jen ukázal prstem směrem k hornímu patru, k té malé tělocvičnou terase, kde se stál vzduch tak hustý, že se v něm dalo krájet.
Muž v šedém obleku vystoupal po schodech. Zvuk jeho bot byl zvláštní, jako by nešlapal na beton, ale na něco mnohem křehčího. Hosté ho doprovázeli v tichosti, fascinováni jeho mechanickými pohyby. Když muž došel na střechu, na rozlehlou vyhlídkovou plochu, zastavil se přesně v místě, kde se linie domu setkávaly s obzorem nad Brnem.
„Je to tady,“ zašeptal cizinec.
Vytáhl ze zápisníku malý kovový předmět, který vypadal jako součást nějakého složitého mechanismu, a přiložil ho k jedné z heraklitových desek v rohu terasy. V tu chvíli se ozval zvuk, který nikdo z přítomných nedokázal popsat. Nebylo to břinknutí, ani prasknutí, ale hluboký, vibrující tón, který rozvibroval skla v oknech i hrudníky mužů v obývacím pokoji. Světlo kolem nich na vteřinu zbledlo, jako by někdo zhasl slunce a hned ho znovu zapálil.
Když Nezval, Teige i Jakobson vyběhli na střechu, aby zjistili, co se stalo, našli tam jen prázdnotu. Muž v šedém obleku zmizel. Nebyl vidět v žádné z ulic pod nimi, nebyl v zahradě, nebyla žádná cesta, kudy by mohl tak rychle odejít. Zůstal po něm jen malý, hluboký rýh v povrchu stěny, přesně tam, kde předtím přiložil svůj předmět.
Kroha stál vedle nich a díval se na tu stopu s mírným úsměvem. Nedovolil nikomu, aby rýhu zapravil. Na otázky přátel jen mlčel a později, když se ho Teige ptal, kdo to byl a co to znamenalo, odpověděl pouze tím, že architektura není jen o stěnách, ale o bránách, které se otevřou jen těm, kteří vědí, kam jdou.
Ten den se v domě na Stránicích změnilo něco neviditelného. Hosté se sice smáli a později skákali do bazénu, aby zahnali nepohodlný pocit, ale každý z nich cítil, že tento dům už není jen obyčelým sídlem. Byl to objekt, který držel v sobě tajemství, které nepatřilo do světa pravidel a úhly pravých.
Rýha v zdi postupně vybledla, ale pocit, že v určitém bodě tohoto domu existuje trhlina v čase, zůstal. Kdo dnes vstoupí do tohoto bílého prostoru, může cítit ten samý chladný průvan, i když jsou všechna okna zavřená. Některé linie jsou totiž tak čisté, že v nich lze zahlédnout něco, co by v racionalistickém světě nemělo být.
Kdo ví, zda ten muž v šedém obleku někdy vrátí, aby svůj klíč znovu použil.