Příběh: kubistická lampa

„Tady to končí, pane Vágner, už dál s vámi nepojdu,“ zasyčel mladý učeň a s prudkým pohybem pustil kovový klíč, který s kovovým cinknutím dopadl na dlažbu. Karel Vágner se ani neotočil. Stál v hustém mlhavém oparu u brány hřbitova, kde se vzduch chvějil pachem vlhké země a starého kamene. Před ním se tyčila ona podivná věž ze světla a geometrie, která vypadala, jako by ji někdo vysekal z krystalu, nikoliv z umělého kamene. Její ostré hrany a trojúhelníkové žlábky rozrážely šero Nového Města jako zuby obrovského zvířete. V roce 1913 se Praha měnila, ale toto místo u lékárny mělo v sobě něco, co nepříslušelo do žádného plánu architekta. Vágner pomalu natáhl ruku a dotkl se studeného povrchu dříku. Prsty mu přejely po hladkých a drsných plochách jehlanů. Cítil, jak mu pod kůží pulzuje zvláštní chlad, který nešel zvenčí, ale zdál se vycházet z hloubi samotného objektu. „Podívejte se na to světlo, chlapče,“ zašeptal Vágner, přestože učeň už stál několik kroků za ním. „To není obyčejný plamen. To je rytmus.“

V horní lucerně, v tom skleněném kosočtverci, se světlo nechovalo přirozeně. Namísto klidného žáru tam něco tlouklo. Světlo se stahovalo a rozpínalo v přesně stanovených intervalech, jako by lampa dýchala. Vágner byl mužem vědy i tajemství, znal každou uličku v okolí kostela Panny Marie Sněžné, ale toto tlukotí světlo v kubistickém sklech neviděl v žádné knize. Z hřbitovních bran se vyklidnil muž v dlouhém černém plášti, jehož kroky nezněly na kamenech. Zastavil se přesně v linii mezi lampou a lékárnou. Neměl u sebe žádný lucerníkův nástroj, jen malý stříbrný předmět, který vypadal jako zrcadlo v kształtu krystalu. Vágner zatajil dech. Sledoval, jak neznámý muž zvedl zrcadlo a zachytil v něm odraz světla z lampy. Vteřinu poté se stalo něco, co popíralo veškerý rozum. Světlo z lucerny nejenže se odrazilo, ale v momentě dopadu na zrcadlo se změnilo v tón. Jemný, vysoký zvuk, připomínající křik skla, se rozlehlo celým náměstím. Vágnerovi zalehl zvuk do uší a pocítil, jak mu v hlavě vibrují zuby. „Kdo jste?“ vykřikl Vágner a udělal krok vpřed. Muž v plášti se neotočil. Jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem směrem k zadní fasádě lékárny, kde se ostré linie budovy prolínaly s tvary lampy. V ten moment se světlo v lucerně rozsvítilo tak prudce, že na vteřinu zmizely všechny stíny. Vágner přimhouřil oči. Když je znovu otevřel, náměstí bylo prázdné. Učeň, který se z früheného strachu vrátil zpět, vyhrblil se k mistrovi. „Pane Vágner, kam ten muž zmizel? Předvtřinuvým okamžikem tu stál!“

Vágner neodpověděl. Stořal se k lampě a uviděl, že na místě, kde předtím stál neznámý, leží malý stříbrný krystal. Když ho zvedl, zjistil, že je horký, téměř žhavý. Vtloukl ho do kapsy a dlouho se díval nahoru na kov a sklo, které nad ním bdělo. Následující dny Vágner nemohl spát. Každou noc se vracel na Jungmannovo náměstí. Zjistil, že pokud přiloží onen stříbrný krystal k žlábkovanému povrchu kamenných jehlanů, lampa začne šeptat. Nebyly to slova, ale obrazy – fragmenty budoucích ulic, tváře lidí, kteří tu ještě nechodili, a zvuky měst, která v roce 1913 ještě nebyla vymyšlena. Vágner začal v deníku kreslit schématické mapy, které neodpovídaly Praze, jak ji znal. Věřil, že tato lampa není jen ozdobou lékárny, ale sortsmi rozcestníkem, majákem, který neukazuje cestu v prostoru, ale v čase. Jednoho večera, když mlha byla tak hustá, že nebylo vidět ani bránu hřbitova, Vágner zdenárvoval. Vzal krystal a přitiskl ho s plnou silou do nejnižšího žlábku dříku. Světlo v lucerně náhle zhaslo. Nastalo absolutní ticho. Vteřinu poté se ozval zvuk rozbíraného skla, ale lucerna zůstala celá. Když ho druhý den ráno našli sousedé, ležel u paty lampy v hlubokém spánku. V ruce svíral prázdný kousek lněného plátna, na kterém byla nakreslena jediná věta: „Zde se kříží úhly věčnosti.“

Karel Vágner už nikdy nepromluvil o tom, co viděl. Do konce svých dnů jen mlčky sedával na lavičce naproti a sledoval, jak se v krystalických hranách lampy láme světlo, jako by v nich stále někdo z druhé strany zkoumal, zda je cesta otevřená. Kdo dnes položí ruku na chladný kámen těch jehlanů a zavře oči, možná ještě ucítí ten samý tlukot, který kdysi přivlákal do tmy muže v černém plášti.