Příběh: Kulturní dům Slávie
„To není můj hlas!“
Když se Jan Pavlík probudil, ležela mu na hrudi něčí ruka a prsty mu drásaly košili jako pavoučí nožky. Vzduch v místnosti voněl po starém dřevu a něčem sladce hnilobným, jako by se za zdmi hnízdila myš, která se živí knižními stránkami. Na stole před ním hořela svíčka, ale plamen kolísal, i když nefoukal ani dech. A na stěně, tam, kde se odráželo světlo z okna, se pomalu, jako by ji někdo kreslil tužkou, objevovala tvář.
„Jan…“ zašeptalo to, co drželo jeho ruku. Nebylo to jeho vlastní hlas, ale ani hlas někoho známého. Byl to hlas, který zná jen člověk, který už dlouho mrtvý.
Pavlík se vzpamatoval s takovou prudkostí, že stolní svíčka sklouzla a zapálila okraj starého pláště, který visel na háku. Plameny se rozběhly po vlhké látce, jako by je někdo rychle maloval. Vtom se dveře náhle otevřely a vešel do místnosti muž v černém obleku, s vousy jako u starého soudce. „Co se tu děje?“ zeptal se, ale jeho oči se nedívaly na Pavlíka, nýbrž na stěnu za ním, kde se teď, místo tváře, rozkládala černá skvrna, jako by se někdo pokusil smazat paměť.
„To není můj hlas!“ vykřikl Pavlík a sáhl po noži, který mu ležel na stole. Muž v černém se ani nehnul, jen mu řekl: „Jsi pozdě, pane učiteli. Ta věc už tu je od roku devadesát osmého.“
Pavlík poznal, že to je starosta Franta Kovář, který před pár dny zemřel na infarkt. Ale Kovář byl mrtvý už týden. A přece tu stál, s rukou na pažbě dveří, a díval se na hořící plášť, který visel na zdi jako popelavá vlajka.
„Co to znamená?“ Pavlík se pokusil mluvit, ale jeho hlas se ztratil v syčení plamenů. Kovář se naklonil bliž a zašeptal: „Poslouchej. Každý, kdo sem přišel po deváté hodině večer, slyšel něco podobného. Někdo volá jméno, které už nikdo nezná. A potom…“ Zastavil se, jako by ho něco zadrželo. „Potom už není nic stejné.“
Plášť shořel do posledního vlákna. V místnosti zůstal jen zápach popela a něčeho, co vonělo jako staré noviny. Kovář se rozplynul jako kouř, ale jeho hlas zůstal: „Německý dům nikdy nebyl jen domem. Byl to místo, kde se schovávaly věci, které neměly kam jít. A ty jsi teď jeden z nich.“
Pavlík se probudil na podlaze, obklopený rozbitou svíčkou a popelavými zbytky pláště. Okno bylo otevřené, ale venku nefoukal ani dech. Město pod ním spalo, jako by ani nevědělo, že se něco stalo. Ale on to věděl. A od té chvíle, kdy vstoupil do Kulturního domu Slávie po deváté hodině večer, už nikdy nebyl stejný.
Několik dní nato tam šel znovu. Tentokrát s knězem a dvěma policisty. Místnost byla prázdná, jen na zdi se ještě dal rozpoznat otisk něčeho, co tam už nebylo. Kněz si přikryl ústa a zašeptal: „To není možné.“ Policisté nic neřekli. Jen se dívali na Pavlíka, jako by čekali, že se znovu rozplyne.
A když odcházeli, slyšeli všechny čtyři stejné slovo, které nikdo z nich neznal:
„*Wiedersehen.*“
Kulturní dům Slávie stojí dodnes. A když někdo ve tmě uslyší volání, které není jeho, ví, že tam, kde kdysi hořely plameny národních sporů, teď něco čeká. A čeká už dlouho.