Příběh: Lamezanova vila
„Kde jste to schovala, Mathildo? Kde je ten dopis?“
Hlas hraběte Oliviera rozsekal ticho chodby jako nůž. Mathilda stála u okna, prsty křečovitě svírala krajkovou závisku a hleděla ven do zahrady, kde husté jedle rozptýlily vůni pryskyřice a vlhké hlíny až do samotných pokojů. Vzduch v domě byl těžký, cítit v něm byl prach z knih a chlad starého cihelného zdiva, které i v horkém lét udržovalo v pokojích mrazivou atmosféru.
Olivier přistoupil blíž, jeho boty rytmicky klapaly o d dilute dlažbu. Zastavil se těsně za ní. Mathilda se nepohnula, jen její ramena prudce vyjela nahoru. Věděla, že v domě není nikdo jiný, kdo by mohl být svědkem tohoto sporu, jen tiché stěny vily, která měla být jejich společným rájem, ale stala se zlatou klecí.
„Vím, že přišel z Francie,“ syčel Olivier. „Vím, že jsi ho četla v té místnosti s erby. Proč mlčíš?“
Mathilda se pomalu otočila. Její tvář byla bledá, oči rozšířené. V ruce držela malý stříbrný klíč, který nepatřil k žádným dveřím v domě. „Některé věci jsou lepší nečíst, Oliviere. Některé pravdy byvají příliš těžké na to, aby je člověk unesl v srdci a přitom dál dýchal.“
Olivier se rozhněván vrhl k psacímu stolku. Převrátil inkstand, černé inkousty rozstříkaly po bílém plátně jako krvavé skvrny. Hledal v zásuvkách, trhal papíry, hrozil rozbitím drahého porcelánu. Mathilda jen stála a sledovala ten chaos s podivným, téměř transcendentním klidem. V ten moment se z hloubi domu ozval zvuk, který oba zastavil. Byl to tichý, rytmický zvuk, jako by někdo v prázdném sále nad nimi pomalu přesuvoval těžký dřevěný nábytek.
Oba ztuhli. Podstřeší vily bylo v tu chvíli prázdné. Žádný sluha tam nahoře nebyl, žádný vítr by nemohl hýbat s masivními skříněmi. Olivier ztichl, jeho hněv vystřídal zmatek. Pomalým krokem vystoupal po schodech, každá stupnice pod jeho vahou bolestivě zakvákala. Mathilda zůstala dole, ale její pohled byl upřený na strop, jako by slyšela něco víc než jen posouvání dřeva. Slyšela šepot.
Když Olivier vyšel na horní chodbu, našel tam jen otevřené okno a průvan, který rozvíval záclony. Ale na parapetu ležela obálka. Byla čistá, bílá, bez adresáty, bez razítka. Olivier ji otevřel s třesoucí se rukou. Vevnitř nebyl dopis. Byl tam jen jeden jediný předmět: zaschlý květ modrého maku, který v těchto krajích v té době nikdo nepěstoval.
Kde se vzal květ, který nemohl v domě být? Kdo ho tam položil v momentě, kdy byly všechny dveře zamčené a okna vysoko nad zemí?
Olivier se vrátil dolů k manželce, ale Mathilda už nebyla v pokoji. Zůstal jen klíč na podlaze a otevřené dveře do zahrady, kudy unikala vůně jedlí. Olivier v tu chvíli pochopil, že existují tajemství, která nepatří lidem, ale samotným zdům. Že tato vila, s jejími anglickými prvky a šlechtickými erby, uchovává vzpomínky, které nejsou z tohoto světa.
O několik let později, v únorový den roku 1919, v tom samém domě utichl Olivierův život. Lidé mluvili o zoufalství, o dluhách, o šlechtické hrdosti. Jen Mathilda věděla, že Olivier neodešel z vlastní vůle, ale že ho z domu vyvedla ta stejná neviditelná síla, která kdysi přinesla modrý květ.
Dnes jsou dveře vily zavřené a za nimi sídlí ředitelé velkých firem. Ale kdo někdy projde kolem tiché ulice u zimního stadionu a zvedne hlavu k členité střeše, možná zahlédne v jednom z horních oken stín ženy, která stále svírá v ruce stříbrný klíč a čeká na odpověď, kterou jí dům nikdy nedal.