Příběh: Langerova vila (Předměstí)
„Tady to končí, otče! Všechny ty mince, všechno to dřevo z cizích lesů, všechno to lhaní... tohle je ta cena!“ Robert Langer vrazil pěstí do mahagonového stolu tak silně, až se v obřadní síni zachvěly křišťálové lustry.
Starší Julius Langer ani nepohnul brvou. Stál u okna, zády k synovi, a hleděl z severního balkonu na rozlehlý park. Slunce dopadalo na fasádu vily a zlatila její věže, které se pyšně tyčily nad městem. Vzduchem proudila těžká vůně včelího vosku a drahého tabáku, která se mísila s chladem stěn, jež teprve nedávno ztuhly v podobu tohoto paláce.
„Ticho, Roberte,“ odpověděl Julius chladně. „Tento dům není jen z kamene a malby na stropě. Je to důkaz našeho vítězství nad ostatními. Kdo vládne dřívu, vládne světu, i když musí k tomu trochu ohnout pravdu.“
Robert se roz díval kolem sebe. Obrovské schodiště s barevnými obrazy nad hlavou mu připadalo jako past. Každý kousek mramoru, každé okrasné zábradlí na střeše, o kterém mluvili architekti, bylo zaplaceno krví a potem lidí, které jeho otec přechytral. Robertovi se zdálo, že stěny vily šeptají. Nebyly to slova, spíše rytmické tleskání, jako by dům sám odpočítal každou ukradenou korunu.
Když o několik let později Robert přejal otcovy záležitosti, přišla s nimi i temnota. Peníze, které přišly z nečestného zdroje, začaly mizet s neuvěřitelnou rychlostí. Nebylo to jen kvůli špatným obchodům. Robertovi svědky v městě vyprávěli o něčem mnohem zvláštnějším. Tvrdili, že v noci, když město utichlo, se z vily ozývá zvuk sekery. Pravidelné, pomalé sekání dřeva, přestože v domě nebyl žádný dřevník a v komínech už dávno nehořelo.
Jednoho sychravého večera v roce 1930, krátce předtím, než byl nucen vilu prodat, Robert Langer seděl v hlavní síni sám. V ruce držel dopis o krachu. Náhle v tichu zazněl jasný zvuk. Krok. Jeden těžký krok na schodišti. Pak druhý.
Robert ztuhl. V domě nebyl nikdo. Zvuk přišel shora, z prostor pod střechou. Pak se ozvalo něco, co mu zmrazilo krev v žilách: zvuk vlakaného dřeva. Jako by někdo v jedné chvíli rozsekal obrovský kmen na tisíc kousků. Robert vyběhl na schodiště, vyrazil do horních pater, až k samotným věžím.
Když otevřel dveře do posledního pokoje, našel tam jen prázdnotu. Ale na čistém, vyčištěném povrchu podlahy ležel jediný předmět. Byla to čerstvá, vlhká štopa od boty, z které stále kapala smůla a pryskala z ní pryskyřice, jako by tam právě vstoupil někdo z hlubokého, prastarého hvozdu. V místnosti nebylo žádné okno otevřené, žádné dveře rozbité. Vůně jehličí byla tak silná, až Robertovi začaly pálit plíce.
Zatímco se v městě šířily zprávy o jeho finančním pádu, Robert v noci už nespal. Seděl u dveří a naslouchal. Ten zvuk sekery se vracel každou noc přesně ve stejnou hodinu. Bylo to jako odpočítávání. Jako by se někdo neviditelný vracel, aby si vrátil materiál, ze kterého byla bohatství rodiny Langerových postavena.
Když v roce 1933 vila přišla do rukou spořitelny a později města, Robert už byl jen stínem bývalého muže. Odcházel z domu s prázdnými rukama, ale s pohledem upřeným na věže, které už mu nepatřily.
Dnes, když lidé procházejí parkem nebo vyřizují své záležitosti v úřadech v budově, málokdo vnímá ten zvláštní chlad, který přetrvává i v největších vedrech. Jen někdy, v tichých chodbách u hlavního schodiště, lze zaslechnout velmi slabý, rytmický zvuk. Je to tlouma a praskání, jako by někde hluboko v základech domu stále pracoval někdo, kdo přišel vysekat svou dluhovku z kamene a mramoru.
Kdo z návštěvníků v tichu zastaví u severního balkonu, možná ucítí v nose náhlý, ostrý pád vůně čerstvého smrkového dřeva, ačkoli kolem nejsou žádné lesy.