Příběh: Lázeňská poliklinika
„Tady to je, v této lahvi je zachycen samotný dech země!“ vykřikl pan Friedrich Steiner a s prudkostí, která téměř převrátila těžký dubový stůl, položil před měho kameninový hřnete.
Vzduchem se rozlila pronikavá, kovová vůně síry, smíšená s pachem vlhkého tmelu a čerstvé omítky. Byli jsme v roce 1892, v nově vybudované stáčírně, kde se barokní zdobení fasády ještě lesklo novotou a v sálech přecházely elegantní dámy v krajkách. Steiner však nebyl běžným hostem. Byl to muž s hlubokými vráskami v koutcích očí a prsty tak zčernalými od minerálů, že vypadaly, jako by je právě vytáhl z hlubokého hlíny.
„Podívejte se na hladinu, mladý muži,“ šeptal Steiner a jeho hlas zněl jako drcení štěrku. „Voda v této lahvi nepochází z dnešního čerpání. Je to voda z roku 1700. Z dob, kdy tento pramen krmil celé kraje a lékal královské dvory.“
Zatřesl lahví. Voda uvnitř byla křišťálově čistá, ale v momentě, kdy se zastavila, začala v hloubi skla vířit malá, stříbřitá mlha. Nebyl to žádný sediment ani nečistota. Byla to jakási živá hmota, která se pohybovala proti směru hodinových ručiček, jako by v malém prostoru z kameníny existoval vlastní čas.
„To není možné,“ vyhrkl jsem a natáhl jsem ruku, abych si nádobu přisunul blíž. „Voda z takového období by už dávno změnila své vlastnosti, nebo by se zkazila.“
Steiner se krátce, chladně zasmál. „Právě v tom spočívá tajemství tohoto místa. Pod našima nohama, v hloubi těchto slatinišť, se čas nehýbe tak, jako my nad nimi. Zde se hromadí vzpomínky země. Tato láhev neobsahuje jen vodu, ale okamžiky.“
V tu chvíli se dveře stáčírny rozletěly a do sálu vpochodoval dozorčí z ředitelství lázní, pan Klausen. Jeho těžké boty duněly po nově položené podlaze. Steiner okamžitě přikryl láhev kusem tmavého plátna. V jeho očích zahlédl jsem náhlý, téměř zvířecí strach.
„Steinere! Opětte zde zdržujete? Máte zakázaný vstup do sálů bez doprovodu!“ zařval Klausen a jeho tvář zruděla hněvem.
Steiner se nepohnul. Jen pomalu, s napjatými šlachami na krku, posunul láhev k okraji stolu. „Jen jsem chtěl ukázat, co skutečně proudí v žilách tohoto města, pane Klausene. To, co jste vy zaměnili za obchod a čísla v účetních knihách.“
Klausen přistoupil k nim s úmyslem láhev zabrat, ale vteřinu předtím, než se jeho prsty dotkly kameníny, Steiner udělal něco nečekaného. Prudce odrazil nádobu od sebe. Láhev s tichým skřípnutím sklouzla po dřevě a s ohlušujícím prasknutím dopadla na dlažbu.
Křišťálová voda se roztekla po podlaze. Ale místo aby jen zmáčela kameny, stala se věc, kterou si dodnes nedokážu vysvětlit. Voda nevtékala do spár, ale začala se v kruhu sbírat a tvořit drobné, průsvitné krystaly, které se v mžiku začaly rozpouštět v samotném vzduchu. V sále najednou zavznílo tisíce šepotů. Byly to hlasy z různých dob, smíšené, nečitelné, ale přesto srozumitelně bolestné a touživé.
Klausen ztuhl. Steiner stál s prázdnýma rukama a na tváři měl výraz absolutního klidu, jako by právě dokončil obřad, který plánoval celý život.
„Nyní je to zpět,“ řekl Steiner tichým hlasem. „Země si vzala svou paměť zpět.“
Když se mlha rozplynula a hlasy utichly, Steiner byl pryč. Nikdo z nás neviděl, kudy odešel, přestože dveře byly jediné a Klausen stál přímo u nich. Pan Steiner zmizel v prostorach stáčírny, které byly v tu chvíli prázdné.
Klausen nechal v čistitku jen mokrou skvrnu, která však nikdy úplně nevyschla. I po letech, když se budova změnila v polikliniku a v sálech začaly znít kroky lékařů, se říkalo, že v jednom konkrétním místě podlahy zůstává vlhko, které voní po starých hlubinách a tajemství, která se nechají najít jen těmi, kteří vědí, kam se dívat.
Kdo dnes vstoupí do těchto zdí, možná pocítí ten zvláštní chlad v patách a pocit, že pod ním stále proudí něco, co se nedá uzavřít do žádné lahve.