Příběh: lázeňský dům Terra
„Ustupte, prosím, nechte mě projít k oknu!“ vykřikl pan Leopold von Zeller a prudce odsunul svou doprovodkyni, aby mohl dlaní přitlačit na chladné sklo proskleného arkýře. Jeho prsty se třesly, zatímco sledoval v dálce hustý les, který se v mlze rozpíjal jako šedé moře. Vzduch v místnosti byl těžký vůní borovicového dřeva a drahých cigaret, ale Leopold vnímal jen jeden pach: pronikavý, kovový zápach ozónu, který doprovázela nadcházející bouřka.
Byl to rok tisíc osm set devadesát dva. Vilový dům, ve kterém se ubytoval, byl ztělesněním tehdejšího luxusu. Vše kolem něj bylo vyřezáno z nejvzácnějšího dřeva, od bohatých říms lístov až po precizní detaily konzol, které držely jeho pokoj nad zemí. Přesto se Leopold cítil uvězněn. Celý svůj pobyt v Janských Lázních trávil hledáním něčeho, co v žádné lékařské knize nebylo popsáno.
„Leopoldo, vaše zdraví se zhoršuje, musíte jít na procedury,“ naléhala jeho žena, ale on ji neslyšel. Jeho pohled byl upřený na malý, bílý bod, který se v lese pohnul proti směru větru.
Ten bod se nešel, on se vznášel. Byla to postava v dlouhém plášti, která se pohybovala s nepřirozenou plynulostí, jako by gravitace pro ni neexistovala. Leopold okamžitě vyběhl z pokoje, vrazil do těžkých dveří a snesl se po schodech až k litinovým sloupkům vstupu. Pod stříškou, která mu sloužila za přístřešek, stál vteřinu v naprostém tichu. Slyšel jen vzdálené bubnování hromu a tiché cvakání svých vlastních bot o kamenný povrch.
Když znovu vyhlédl ven, postava stála přímo před budovou. Byla tak blízko, že Leopold mohl vidět jemné vrásky v látce jejího pláště, ale tvář byla zakrytá maskou z bílého porcelánu, která neměla ani ústa, ani nos, jen dvě hluboké, černé díry místo očí. Postava nevydala jediný zvuk, pouze pomalu zvedla ruku a ukázala prstem nahoru, k vrcholům dřevěných arkýřů, kde se v ten moment začaly rozsvěcovat lampy.
Leopold, hnaný náhlým, nevysvětlitelným impulsem, vyběhl zpod stříšky do prvních kapek déště. Chtěl ji chytit, chtěl vědět, kdo je a proč ho sleduje už tři dny. V momentě, kdy se k ní přiblížil na vzdálenost několika kroků, postava prostě zmizela. Nebyl to pohyb do strany, nebyl to skok za roh budovy. Jeden okamžik tam byla a v druhý byl tam jen prázdný prostor a vůně starého papíru a sušených lilií, která náhle zaplnila celý prostor.
Leopold zůstal stát v dešti, úplně promoknutý, a zíral do prázdna. Když se o hodinu později vrátil do svého pokoje, našel na stole, přesně tam, kde předtím ležela jeho kniha, malý lístek z porcelánu. Byl to kousek masky, hladký a studený. Na něm bylo vyryto jediné slovo, které v té době nikdo z přítomných hostů nedokázal rozluštit, protože bylo napsáno v jazyce, který v Evropě v té době neexistoval.
Doktoři v lázních mu diagnostikovali nervový zhroucení z nadměrného množství síry v vodách, ale Leopold věděl své. Každý večer, přesně ve stejnou hodinu, stál u toho proskleného okna v arkýři a hledal v lese bílý bod. Nikdy ho už nenašel, ale v noci slyšel, jak někdo s jemným škrábáním prstů přejíždí po vnějším dřevěném obložení jeho pokoje, ve výšce, kde už žádný člověk nemohl stát.
Dnes už v budově nebyly žádné masky ani tajemní návštěvníci, ale ti, kteří v hotelu Terra přenocují v pokojích s dřevěnými arkýři, občas v tichu noci slyší ono jemné škrábání o stěny a cítí náhlý, nevysvětlitelný průvan vonící liliemi.
Kdo z nich bude mít odvahu vyhlédnout z okna právě ve chvíli, kdy se nad lesem zvedne mlha?