Příběh: Lázně III. / Slatinné
„Tady to končí, pane doktore, dál už vás pustit nemohu,“ vyštěkl mladý sluha a pevně zabořil chodidla do vlhké země.
Paul Cartellieri však neodpovídal. Jen stál v hustém oparu ranní mlhy, která se lepila na jeho vlněný plášť, a hleděl na nově vyvrtané hlubiny za Slatinným potokem. Vzduch zde voněl těžce, po hnijících listech, železe a něčem starém, co v hloubce země spalo tisíce let. Doktoři v městské radě ho vyśmívali, zapřeli mu vodu z Lučního pramene a označili jeho sny za bláznovství. Teď ale stál na vlastní zemi, kde se pod jeho botami třásla zem.
Z hloubky lůžka, které právě vyhlubili, se ozval zvuk. Nebylo to syčení vody ani praskání hlíny. Byl to rytmický, hluboký tón, připomínající tlukot obrovského srdce, který vibroval až v zubech. Cartellieri se sklonil k okraji jámy. Z temnoty vyvstával hustý, černý bahňový proud, hustý jako pryskyřice a horký jako krev.
„Vidíte to?“ zašeptal Paul a v očích mu blýskalo. „Tohle není jen bahno. Tohle je život.“
V roce 1863, když se z plánů Wiedermannů začala zvedat budova s křídly ve tvaru otevřeného písmene V, začal se v lázních dít něha zvláštní. Cartellieri do budovy vložil vše, co vlastnil. Nechal vyrobit vany s dvojitým dnem a instalovat měděné ohřívače, které v tichu sypal žár do vody. Vše mělo být dokonalé, sterilní a moderní. Jenže voda z jeho nových pramenů měla vlastní vůli.
Jednoho večera, krátce po otevření, přišla do lázní žena. Jmenovala se Elsbeth a nikdo si nepamatoval, kdy přesně přišla do města. Neměla s sebou žádný kufr, jen malý stříbrný hřebeník v rukou. Její pleť byla bledá jako mléko a oči měly barvu hlubokého, temného jezera. Požádala o slatinnou koupel v nejhlubší z kabin.
Paul ji doprovodil. Když Elsbeth vstoupila do horké, husté slatiny, stalo se něco, co lékař nedokázal vysvětlit žádnou knihou. Voda v aný nezačala jen obklopovat její tělo, ale zdála se s ní splývat. V místnosti se najednou rozvinula vůně divokých orchidejů a starého borovicového lesa, přestože okna byla zavřená a v sálem vládlo ticho.
„Slyšíte to, pane doktore?“ zeptala se Elsbeth a její hlas zněl, jako by přicházel z velké vzdálenosti. „Země si pamatuje všechno, co do ní kdysi kleslo. I ty, kteří zapomněli, jak se dýchá.“
Cartellieri přistoupil blíž, aby zkontroloval teplotu vody, ale v ten moment se v koupelně rozěstřela prudká vlna horka. Měděné ohřívače začaly dunět a voda v aně se rozvířila do prudkého víru, přestože v ní nikdo nehýbal rukou. Paul natáhl ruku, aby ženu vytáhl, ale vteřinu předtím, než se dotkl její kůže, Elsbeth zrušila svůj úsměv a prostě se ponořila.
Když se voda uklidnila a hladina se zrcadlově vyrovnala, v aně nebyl nikdo.
Paul Cartellieri okamžitě zavolal pomocníky. Vyprázdnili celou vanu, vyčerpali každou kapku černé slatiny, ale Elsbeth zmizela. Nezůstal po ní ani ten stříbrný hřebeník. V místnosti však zůstal jeden detail, který ho pronásledoval do konce života: na vápencové stěně koupelny byl otisk malé, mokré dlaně, který nešel smýt ani nejsilnějšími čistidly.
Doktor Paul se už nikdy nepokusil vysvětlit, co se v oné kabině stalo. Jen častěji chodil k Slatinnému potoku a naslouchal tlukotu země. Věděl, že vybudoval místo, kde hranice mezi světem živých a hlubinami pod nimi je tenká jako papír.
I dnes, když v tichých chodbách budovy slyšíte vzdálený zvuk úzkokolejné železnice přivážející slatinu, možná pocítíte ten samý chlad. V jedné z koupelen, kde stále stojí staré měděné přístroje, občas někdo pocítí vůni divokých orchidejů a uvidí na zdi vlhký stín ruky, která stále čeká, až ji někdo znovu doprovodí do horkých hlubin.