Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Lazurová Hora
  • Příběh: Lazurová hora

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Lazurová hora
Smyšlený příběh

Příběh: Lazurová hora

Příběh: Lazurová hora
❧

„Kde jsi to schoval, Vyšemeře! Mluv, nebo ti vytrhnu jazyk z hrdla!“

Výšek přimáčkl svého bratra k chladné zdi severního paláce. Prsty mu křečovitě svíraly hrdlo, zatímco z otevřených oken hradu vnikal prudký vítr, který v chodbách hvízdal jako tisíc hladových vlků. Vzduch voněl po mokrém kameni a starém popelu z krbu, který už dávno vyhasl. Vyšemír se jen tasil, oči měl rozšířené hrůzou, ale rty pevně sevřené. V jeho pohledu nebyl strach z bratra, nýbrž z něčeho, co stál hned za Výškem v temnotě chodby.

Výšek ho prudce strhl od zdi a vrhl ho na zem. Železná podrážka boty s hlasitým kovovým zvukem dopadla těsně vedle Vyšemirovy hlavy. Bratři, páni tohoto hradu na vysokém vrchu, se v ten moment nepodobali šlechticům, jejichž rodovný znak nesl vlka. Byli to jen dva muži rozvrácení v hněvu a šílenství, obklopení tichem, které bylo příliš hluboké.

„Vím, že jsi to přinesl z údolí. Že jsi to vmístil do základů věže,“ syčel Výšek a jeho hlas zněl jako drcení štěrku. „Myslíš si, že ta věž nás ochrání? Že ten kámen udrží to, co tam vložil jsi? Podívej se kolem sebe, brate. Ptáci přestali létat nad našimi hradbami. Zvířata v lese mlknou, když se k našemu vrchu přiblíží. Co jsi to kletbou přivolal?“

Vyšemír se pomalu zvedl z prachu. Jeho šaty byly roztrhané a z rukávu mu vytekla tenká strouha krve. Nepohlédl na brata, ale hleděl směrem k okrouhlé věži, která dominovala hradu. „Není to kletba, Výšku. Je to cena. Cena za to, aby naše jméno přežilo věky. Aby tento hrad stál, i když se svět kolem něj změní v prach.“

Výšek se krátce, chladně zasmál. „Tvá pýcha tě zničí. Půjdeme tam. Ukážeš mi to, nebo tě nechám v tom příkopu pod hradbami, aby tě vlkové roztrhali dříve, než zapadne slunce.“

Kráčeli chodbami, kde světlo pochodní vrhalo na stěny dlouhé, deformované stíny. Každý krok zněl v prázdném prostoru jako úder kladivem do kovadliny. Když vstoupili do základů věže, vzduch byl náhle těžký a lepký. Bylo tam nepoznatelně teplejší než v ostatních částech hradu, jako by ze země sálalo skryté žárů.

Vyšemír se zastavil před jednou jedinou deskou z tmavého kamene, která vyčnívala z podlahy. Poklekl a položil na ni ruku. V ten moment se Výšek pohnul vpředu, chtěl bratra odstrčit a vytrhnout tajemství z hloubky země. Jenže ve chvíli, kdy se dotkl kamene, sucedió něco, co nešlo popsat slovy.

Nebyl to hluk, ale prudký, hluboký tón, který otřásl samotnými základy hradu. Zvuk, který nezněl jako lidský hlas, ale jako praskání lomu v hlubinách země. Výšek ucítil, jak mu ztuhla krev v žilách. Pod jeho dlaní se kámen nehybně chvěl. Podíval se na bratra, ale Vyšemír už nebyl ten samý. Stál tam, oči měl prázdné a z úst mu unikl tichý, rytmický šepot ve stylu, který Výšek nikdy neslyšel v žádné z knih ani v žádné modlitbě.

„Teď už je to v nás,“ řekl Vyšemír hlasem, který zněl, jako by mluvil deset lidí najednou. „Hrad už nepatří nám. My patříme hradu.“

Výšek v panice ustoupil, zakopl o vlastní plášť a dopadl na zem. Když se zvedl a chtěl utéct ven, z hloubky věže se ozval zvuk, jako by se tisíce malých drápů škrábaly o vnitřní strany stěn. Temnota v rozích místnosti začala houstnout a přelévat se po podlaze jako černý olej.

Dveře za ním se s ohlušujícím prasknutím zavřely, přestože v místnosti nebyl nikdo, kdo by je mohl zatlačit. Výšek začal tlouct do dřeva, křičet a prosbit, ale jeho hlas byl pohlcen tichem, které následovalo. Vyšemír už nestál u stěny. Byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor a pocit, že z hloubky země na něj někdo hledí.

Kdo dnes vyjde na Lazurový vrch a přejde mezi zbytky hradeb, najde jen sutiny a ticho. Ale když se člověk zastaví u místa, kde kdysi stála věž, může pocítit zvláštní teplo pod chodidly a slyšet tiché, rytmické škrábání, jako by někdo z hloubky kamenů stále zkoušel najít cestu ven.

✦
Příběh se váže k památce Lazurová hora Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)