Příběh: Lesní pobožnost
„Tady to končí, pane radní, dále už cesta není bezpečná,“ vydechl mladý průvodce a utřel si čelo kapesníkem. Hugo Anger však ani neposlechl. S pevným krokem kráčel dál, kde se mezi hustými smrky v údolí pod Russelovou skálou vznášela mlha hustá jako mléko. Vzduch zde voněl vlhkým mechem a chladem, který pronikal až k kostem, přestože bylo léto.
Zastavil se před jednoduchým dřevěným oltářkem. Na kmeni starého stromu visel malý obraz Panny Marie, jehož barvy už dávno vyblingly pod náporem srážek a slunce. Hugo se na něj díval s intenzitou člověka, který hledá odpověď na otázku, kterou si neodváží položit nahlas. Vtom se z mlhy za ním ozvalo tiché, rytmické šumění šatů.
Otočil se prudce. Před ním stála žena. Neměla na sobě žádné šperky, vlasy měla rozpuštěné a v očích nesla smutek tak hluboký, že by v něm mohl utonout celý svět. Hugo ji poznal okamžitě, přestože ji viděl poprvé v životě. Byla to ona. Císařovna, která sem v tajnosti stoupávala, aby unikla zlatým klecím svého dvora.
Žena nepromluvila. Pouze natáhla ruku k obrazu a prsty se jemně dotkla dřevěného rámečku. V ten moment se stalo něco, co Hugo nedokázal vysvětlit. Kolem nich ztichlo vše. Zvuk potoka v údolí utichl, ptáci přestali zpívat a i vítr, který doposud hýbal korunami stromů, zcela ustal. Vzniklo absolutní, hlušivé ticho.
„Všechno, co je z masa a dřeva, zanikne,“ zašeptala žena. Její hlas zněl jako vzdálený zvon, který dopadá na hladinu jezírka. „Jen víra v to, co nevidíme, dokáže přemoci čas.“
Hugo chtěl odpovědět, chtěl se zeptat, jak je možné, že je zde sama, bez doprovodu a v tak prostém oděvu. Ale když otevřel ústa, žena udělala jeden krok vzad. Mlha ji pohltila tak rychle, jako by ji někdo smazal z povrchu země. Hugo vyrazil vpřed, rozrazil větve a proběhl místem, kde ještě před vteřinou stála. Nebyl tam nikdo. Jen prázdná stezka a ticho, které bylo nyní tíživé a těžké.
Když se Hugo vrátil do města, v jeho mysli neustále zněla ta jedna věta o zanikání. Rozhodl se, že tento kout lesa nesmí zůstat jen křehkým kouskem dřeva, který může každým okamžik zničit bouře nebo čas. Svá vlastní bohatství a vliv jako radní vložil do toho, aby na místě původního obrázku vybudoval něco věčného. Nechal postavit mohylu z masivních balvanů, kamenný chrám pod širým nebem, který měl chránit tajemství tohoto místa před zapomněním.
Pracovníci, kteří balvany v taşili, vyprávěli o podivných věcech. Tvrdili, že v noci, kdy měsíc svítí nejjasněji, slyší u oltáře šum šatů a tiché vzdychy, které nezpůsobí žádný člověk. Hugo Anger se jim jen tajemně usmíval. Věděl, že postavil více než jen oltář; postavil kotvu pro něco, co v našem světě nemá své místo.
Jednou z nocí, krátce poté, co byla stavba dokončena, Hugo vrátil k pobožnosti sám. Seděl na lavičce a sledoval, jak se voda v malém jezírku lemy hýbe. Vtom si všiml, že na kamenném povrchu oltáře leží jedna jednolá malá růže, čerstvá, s kapkou rosy na okvětních listech. V Karlovarských lesích v té době však žádné růže nerostly a nikdo z místních by je sem v noci nenasil.
Hugo růži vzal do ruky a vtom ucítil zvláštní chlad, který mu protrhal srdce. Podíval se k obrazu Panny Marie a pocítil, že ho někdo pozoruje z hloubi lesa. Kdo tam stál? A proč se vracela právě sem, do tohoto údolí, kde se spojuje víra s tichem skal?
Odpověď zůstala zakletá v kamenech mohyly a šumu stromů. Kdo dnes stoupá k Lesní pobožnosti, možná pocítí ten samý mrazivý dotek na kůži a uslyší ozvěnu šatů v tichu lánů, pokud se odváží zavřít oči a naslouchat tomu, co zůstalo nevyřčeno.