Příběh: Lesní pramen
Mahrovi prsty zběsile svíraly okraj čerstvě opracovaného dubového dřeva, zatímco pod ním voda v mělkém zdroji znovu vybuchla neklidem. Nebyl to jen obyčejný pohyb tekutiny; byl to rytmus, jako by se samotná země pod Mariánskými Lázněmi nadechovala. Vzduch v novém dřevěném přístřešku byl těžký vůní čerstvé pryskyřice, vlhkého mechu a něčím podivně kovovým, ostře železným pachem, který se mu osadil přímo na jazyku.
„To není jen proud, pane opate,“ zašeptal Alois, mladík s tváří popraskanou od mrazivého ranního vzduchu, a jeho hlas se chvěl jako lístek na větru. „Ona tam znovu stojí. Dívá se na nás skrze tu studenou hladinu.“
Melchior Mahr se narovnal a utřel si dlaně do černého kabátu. Jako opat viděl mnoho věcí, viděl únavu v očích nemocných i naději v jejich pohybech, ale tohle bylo jiné. Podíval se do pramene. Voda byla průhledná, leč barvená neznámým, temným nádechem železa, a jeho teplota, která byla vždycky sice nízká, se nyní zdála být až nepřirozeně drtivá. Bylo jí v té chvíli méně než sedm stupňů, a přesto se zdálo, že z pramene sálá mrazivý ledový dech.
„Co jsi zahlédl, Aloisi?“ zeptal se Mahr a jeho hlas byl pevný, byť v něm kousala nejistota.
„Nebylo to odraz mé tváře ani vaše,“ vydechl pomocník a udělal krok zpět, až narazil na dřevěný sloup stavby. „Byla to žena. Ale ne taková, jakou dnes ženy nosí. Měla na sobě šaty, které vypadaly jako z jiného světa, a kolem ní nebyly tyto dřevěné stěny, ale vysoké, kamenné sloupy, které tu ještě ani neexistují. Dívala se na mě s takovým smutkem, že mi v hrudi ztuhla krev.“
Mahr se sklonil nad okraj. Přichýlil obličej k vodě a cítil, jak mu studený opar stoupá do nosu. Nechtěl věřit, že jeho mysl hraje hry, ale když se podíval do temného, kovového zrcadla, neuviděl své vlastní stařejší rysy. Na okamžik, jen na jedno krátké udeření srdce, spatřil v hloubi pramene stíny vysokých, korintských slouprových konstrukčních prvků, které se nepatřičně míchaní s divokou zelení lesa. Viděl světlo, které nepocházelo z dnešního dne, a ticho, které bylo hlubší než šumění Třebízského potoka v nedalekosti.
„Voda má svou paměť,“ pronesl Mahr polohlasem, spíše pro sebe než pro mladíka. „Někdy ji jen spustí proudem času.“
„Ale ta voda chutná jako krev, pane opate,“ namítl Alois a ukázal na nádobu, ve které se míchala syrovátka s čerstvě vyvěřeným nápojem. „Je v ní cítit něco starého. Něco, co tu bylo dávno předtím, než jsme my první stěny postavili.“
Mahr vzal lžíci a opatrně si odplivl kapku tekutiny na jazyk. Kovová pachuť byla pronikavá, téměř bolestivá, a hned poté ucítil zvláštní, mrazivý klid, který mu rozlil po žaludku. Byl to pocit, jako by se mu do těla vlil kus samotné země, neústupný a věčný. V tu chvíli se voda v pramenu na okamžik uklidnila, hladina se vyhladila jako sklo a v jejím nitru se zaleskl záblesk něčeho, co vypadalo jako zlatý prsten, ležící na dně, i když tam podle všeho nic nebylo.
Mahr se vzpamatoval a prudce se postavil. Jeho oči hledaly v temných koutech nového pavilonu jakoukoli známku lidské přítomnosti, ale byl tu jen on, vyděšený pomocník a šumění lesa, který se zdál být v tu chvíli až příliš tichý.
„Zítra přijde další stavebník,“ řekl Mahr a jeho pohled zůstal upřený na místo, kde se voda právě zastavila. „A možná i další návratník, který bude hledat odpovědi v tom studeném, železném proudu. Ale já se obávám, že tento pramen neodpoví slovy, nýbrž jen obrazy, které nikdo nebude schopen vysvětlit.“
Alois jen tiše přikývl a začal uklídat nádoby, ale jeho ruce se stále třásly. Mahr zůstal stát u okraje, cítící v plicích vůni jehličí a v ústech trvalý, kovový posmak tajemství, které se odmítalo nechat vyprávět.
I když se dřevo časem rozpadlo a kamenné sloupy vystřídaly jiné, ta studená, železná pravda v hloubi pramene stále tísní do ticha.