Příběh: letohrádek Belveder s kaplí svatého Jana Křtitele na Vysoké

Vzduch voněl po teplých bylinách a pražených mandlích, které rozptýlila lehká bríza z lesa, když se její šaty dotkly jeho ruky.

„To není náhoda,“ šeptala Klára, aniž zvedla oči od stříbrné medaile, kterou právě našla v trávě u schodů kaple. „Hrabě Špork nechal vyrazit tisíc takových. Ale proč by jedna ležela tady, mezi kořeny starého dubu, jako by čekala?“

Jan František, mladý správce malešovských lesů, se usmál, aniž odpověděl. Jeho prsty se dotkly její dlaně, teplé jako med z lesních úlů, které jeho rodina udržovala na svazích Vysoké po generace. „Možná ji sem nechal někdo, kdo tu byl před námi,“ řekl místo toho. „Kdo ví, jaké tajemství v sobě ukrývá.“

Byli tam nepozorovaní, skrytí za zelení, která se v letním slunci rozlévala jako tekuté zlato. Klára, dcera pražského zlatníka, sem přišla tajně – její otec by nesouhlasil s tím, že se schází s mužem, jenž pracuje pro hraběte. Ale jak mohla odolat? Jan František byl jediný, kdo rozuměl její touze po volnosti, po tom, co leží mimo úzké cesty šlechtických salónů. A tady, mezi zbytky letohrádku, kde se kdysi hrabě Špork hrdě představoval svým poddaným, se cítili jako dva jediné lidé na světě.

„Podívej,“ šeptal Jan František a ukázal na rub medaile. „Kristův křest. Ale na druhé straně…“ Otočil ji opatrně, aby slunce dopadlo na reliéf. „Tady je něco jiného. Ne polygonální stavba, ale dvě postavy – muž a žena, kteří se drží za ruce. Jako by se modlili společně.“

Klára se naklonila blíže, až se jejich čela téměř dotkly. „Kdo by to mohl být?“ ptala se. „Není to Špork s jeho manželkou. Ta zemřela dávno předtím, než tady byl postaven.“

Jan František neodpověděl. Místo toho ji vzal za ruku a vedl ji k zbytku schodů, kde se ještě tyčily kameny poustevny. „Pamatuješ, co říkali starci? Že hrabě sem přiváděl své milenky, když chtěl být daleko od očí dvora. Ale nikdo neví, kdo to byl. Možná… možná někdo jako my.“

Vzduch se naplnil tichým šelestem listů. Klára zavřela oči a nechala se unést vůní divokých růží, které rozkvetly kolem zřícených zdí. „Co když to není náhoda, že jsme tady právě teď?“ ptala se tiše. „Co když nás sem něco přivedlo?“

Jan František se usmál, ale jeho hlas zněl vážně. „Říká se, že stavby jako tato mají paměť. Že si pamatují každý dech, každý krok, který po nich prošel. Možná tato medaile patří tomu páru. A možná… možná nám chce říct, že i my patříme sem.“

Klára se podívala na jeho ruce, na šrám pod palcem, který si přivodil při kácení stromů v lese. „Ty jsi mi říkal, že tady nikdy nebyl nikdo jako my,“ řekla. „Ale možná se mýlíš.“

Neřekli si nic dalšího. Místo toho se objali, skrytí mezi kameny a zelení, zatímco slunce pomalu klesalo za vrcholky stromů. Někde v dálce zazněl zvuk zvonečku – možná od ovce, možná od někoho, kdo procházel lesem. Ale tady, mezi zbytky letohrádku, kde kdysi hrabě Špork slavil své vítězství nad osudem, se cítili jako král a královna vlastního malého království.

Když se rozloučili u cesty, Klára si medaili schovala do kapesníku. „Přinesu ji zítra zpět,“ slíbila. „Ale nechci ji mít sama.“

Jan František jen kývl. „A já přinesu další. Abychom věděli, že jsme tu nejen my.“

Když se rozloučili, zůstala mezi kameny jen jediná stopa – stříbrný lesk medaile, který se ztratil v trávě. Ale někde, hluboko v zeleni, se zdálo, že les šeptá: *„Zůstaňte. Zůstaňte tady navždy.“* A možná, možná to byl jen vítr, který promlouval starými tajemstvími Vysoké.