Příběh: In-line park
Kolečka bruslí vydávala na čerstvém asfaltu rytmický, téměř hypnotický zvuk, který se tříštil o kovové mantinely klopené zatáčky. Petr se zastavil až ve chvíli, kdy jeho dech přestal připomínat zběsilý buben. Vítkovický areál U Cementárny byl v tuto hodinu téměř prázdný, jen na druhém konci oválu se mihla postava v šedém kabátě. Nebruslil, jen kráčel, a jeho kroky nebyly slyšet ani tehdy, když míjel osvětlený úsek.
Petr si utřel pot z čela a znovu se rozjel. Potřeboval ten pohyb, tu rychlost, která čistila hlavu od myšlenek na nevydařený tendr. Jenže když podruhé proletěl kolem onoho místa, kde dráha pro zkušené bruslaře přechází v asfaltovou spojnici vedoucí k venkovnímu okruhu, muž v šedém tam stále stál. Nyní se však nedíval na trať, nýbrž do prázdnoty za oplocením, tam, kde se asfaltová stezka vine dál do tmy mimo areál. V ruce držel starý mosazný klíč, který se v mihotavém světle pouličních lamp leskl jako kus žhavého uhlíku.
Co to tu vyvádíte? vyhrkl Petr a prudce zabrzdil, až mu guma bruslí zaúpěla o povrch.
Muž se neotočil. Jeho postava byla vysoká, ramena svěšená, jako by na nich nesl tíhu celých Vítkovic. Zaregistroval jsi někdy, že se ta cesta občas zakřivuje jinak, než by měla? pronesl muž hlasem, který zněl jako drcený štěrk. Petr zamrkal. Vzduch náhle ztěžkl vůní ozónu a vlhkého betonu, i když nepršelo. Ten muž nebyl místní, cítil to z jeho způsobu řeči, z jisté zastaralé kadence slov, která sem mezi moderní sportoviště vůbec nepatřila.
Petr udělal krok vpřed, brusle na betonu lehce skřípaly. O čem to mluvíte? Tohle je jen asfalt a sportoviště, nic víc.
Cizinec se pomalu otočil. Jeho tvář byla jako vytesaná z ostravského pískovce, plná hlubokých vrásek, které vedly od očí až k bradě. Ukázal klíčem směrem k nejdelší trati, která se jako černý had ztrácela v šeru za areálem. Když se tu bruslí dostatečně rychle, v ten správný okamžik, kdy se stín mantinelu protne s odleskem měsíce na trati, cesta se neotevře do parku, ale do míst, která jsme dávno pohřbili pod vrstvy tohoto betonu.
Petr se zasmál, ale zvuk byl křehký a rychle zanikl v rozlehlém prostoru areálu. Chcete mi namluvit, že tenhle park je nějaký portál?
Muž pokrčil rameny a udělal jeden krok směrem k Petrovi. Nebylo to však kráčení, spíše jako by se vznášel několik milimetrů nad povrchem. Podívej se na své ruce, šeptl. Petr sklonil zrak. Jeho dlaně, dříve zpocené a teplé, byly nyní chladné a pokryté jemným, šedavým prachem, jako by právě vyšel z hlubin důlní šachty. Vystrašeně se otřásl a znovu vzhlédl, aby se zeptal, co to má znamenat, ale prostor před ním byl prázdný.
Muž v šedém kabátě zmizel. Zůstalo jen ticho, přerušované vzdáleným hučením města a občasným zaklapnutím dveří u šaten. Petr zůstal stát uprostřed dráhy, srdce mu bušilo v krku. Znovu se podíval na své dlaně, prach z nich pomalu opadával a mizel v asfaltových pórech dráhy. Vůně ozónu se vytratila a nahradil ji pach čerstvě posekané trávy z okolí.
Když druhý den ráno procházel areál znovu, hledal jakoukoli stopu. Nic nenašel. Jen u té samé zatáčky, kde se dráha větví do své nejdelší části, ležela na zemi malá, mosazná věc. Nebyl to klíč, ale stará, zoxidovaná známka s vyraženým číslem, které jako by nepatřilo do žádné současné řady. Petr ji zvedl a sevřel v dlani. V tu chvíli se mu zdálo, že asfalt pod jeho nohama na okamžik zavibroval, jako by se pod zemí cosi pohnulo, probudilo nebo snad jen znovu nadechlo.
Odložil známku na lavičku a odešel, ale pokaždé, když projíždí kolem areálu U Cementárny, cítí nutkání zastavit, nazout brusle a zkusit ten rytmus znovu. Zkusit najít ten bod, kde se rychlost mění v něco jiného a kde ten muž v šedém kabátě stále čeká, až někdo konečně pochopí, kam vede ta dvanáctisetmetrová cesta, když se na ní v pravý čas vypnou světla a město na okamžik přestane dýchat. Ta známka tam na lavičce možná stále leží, ale kdo ji najde, už nikdy nebude bruslit jen pro radost z pohybu.