Příběh: Lísčí
Když se Markéta probudila, bylo v parku něco, co tam nemělo být.
Ležela na dechu, ruce zaklíněné v chladném prášku listů, a nad ní se klenula líska, jejíž větve se pomalu otáčely, jako by někdo táhl za neviditelnou nit. Vzduch voněl po vlhkých kořenech a něčem sladce hnilobným, jako by se pod zemí hnilo něco starého, co už dávno mělo prach na kostech. Markéta se posadila – a uvědomila si, že její šaty jsou suché, přestože včera večer pršelo. A že na jejích prstech zůstal stopa černého prášku, jako by se dotkla sazí.
„Markéto!“ Volal ji bratr Jan z úpatí svahu, kde se sbíhaly stopy jeho bot. „Neposloucháš! Řekl jsem ti, že tu chodí…“ Zbytek věty se ztratil v šumu větví, které náhle zasyčely, jako by se někdo snažil promluvit. Markéta se podívala dolů – a uviděla, jak se mezi stromy vynořuje postava v šedém rouchu, tak staromódním, že by ho ani její dědeček, farář z Třebíče, nepoužil. Žena – ne, to nebyla žena – držela v rukou svíci, jejíž plamen hořel modře, jako by se živil něčím jiným než voskem.
„Kdo jsi?“ Markéta se zvedla, nohy jí však odmítaly poslouchat. Postava zvedla ruku a svíce se naklonila k ní. „Ty jsi ta, která přišla za mnou,“ ozvala se hlasem, který zněl, jako by mluvila skrze vrstvu vody. „V roce Páně 1348 jsem tu zemřela. A ty jsi ta, která mě našla.“
Jan se přiblížil, tváří bílá jako vápno. „Markéto, běž!“ Ale ona už nemohla. Modrý plamen se dotkl jejího čela – a náhle viděla: viděla, jak se v parku v polovině čtrnáctého století potuluje mladý muž v černém pláště, jak se schovává před někým, kdo ho pronásleduje. Viděla, jak se zastaví u starého dubu, kde teď stojí altán, a jak z jeho rukou spadne něco kovového – klíč, který se ztratil v hlíně na sto let. Viděla, jak se za ním objeví žena v šedém rouchu – ta sama, která teď mluvila k ní – a jak ji muž prosí: *„Nezavírej mi dveře, sestřičko. Nech mě vstoupit.“* Ale ona jen zakryla tvář a odešla, zatímco on se sklonil nad něčím, co leželo v trávě – nad malým dřevěným křížkem, na kterém bylo vyryto jméno, které Markéta znala: *Jindřich z Jejkova*.
„Proč mi to ukazuješ?“ zeptala se Markéta, když se vrátila zpět do svého času. Postava se usmála – a náhle byla pryč. Jenomže na místě, kde stála, leželo něco malého, kovového. Markéta ho zvedla. Bylo to zrezivělé, ale ještě rozeznala: klíč.
Jan ji táhl za rukáv. „To je šílenství! Pojď, máme se vrátit do města!“ Ale Markéta se zastavila u altánu. Zde, kde se kdysi schovával Jindřich, kde ho našla ta žena, teď rostla mladá líska. A když se Markéta naklonila, zachytila vůni: jako by někdo nedávno zapálil svíci.
V noci toho týdne se Markéta vrátila do parku sama. Věděla, že tam bude čekat. A opravdu tam byla – postava v šedém rouchu, tentokrát s klíčem v ruce, který byl přesně takový, jaký držela Markéta. *„Ty jsi našla to, co jsem ztratila,“* řekla žena. *„Ale teď musím jít. On mě čeká za těmi dveřmi, které jsem zavřela.“*
Markéta nechápala. *„Které dveře?“*
Žena se podívala k altánu, kde se v temnotě lesklo něco bílého – jako by tam visel kříž. *„Ty, které nikdo nevidí. Ale ty jsi je viděla. Proto jsi tu.“*
Ráno byl klíč pryč. A na místě, kde stála líska, rostla jenom mladá lípa.
Od té doby Markéta chodí do Lísčího každý rok, vždycky v den, kdy prší. A když se podívá k altánu, má dojem, že někdo tam stojí v šedém rouchu a čeká, až se dveře otevřou. Nikdy však neví, zda to je ona sama – nebo někdo jiný, kdo také přišel hledat.