Příběh: Liskova vila (Hradec Králové)
„Zasuňte tu stěnu hlouběji, prosím vás, jinak nebudu slyšet ten tón!“
Karel vrazil dlaně do hladkého povrchu posuvné stěny a s námahou ji odsunul. Kovový mechanismus krátce skřípnutl, zvuk se rozlehla halou a odrazil se od řeckého mramoru krbu. Vzduch v domě voněl čerstvým tiskem z projekční kanceláře a mírně vlhkým tónem liny z blízkého parku. V prostoru schodišťové haly stál muž, kterého Karel znal jen jako pana Vratislava. Nebyl to obyvatel domu, ani zaměstnanec architekta Lisky, přestože se pohyboval po prostorách s takovou přirozeností, jako by v nich přišel na svět.
Vratislav nedržel v rukou žádný nástroj, pouze malý kousek černého skla, který v ranním světle, pronikajícím zelenými rámy oken, zvláštně žhnul. Stál přesně v místě, kde se prohnutý půdorys vily nejvíce kroutil, a zíral do prázdna.
„Slyšíte to teď?“ vyhrkl Vratislav a zvedl ruku.
Karel ztuhl. V domě bylo ticho, jen kdeś v suterénu tluměně hučela voda. Přesto však v uších pocítil zvláštní tlak, podobně jako když člověk vystupuje z hlubokého sklepa do slunce. Nebyl to zvuk, spíše vibrace, která mu probíhala kostmi. Podíval se na barevnou mozaiku krbu a zdálo se mu, že se malé kamínky v ní na okamžik pohnuly, jako by pod nimi proudila řeka.
„Co to vlastně je za tón?“ vyptal se Karel a udělal krok vpřed.
Vratislav se na něj podíval. Jeho oči byly rozšířené a zorničky malé jako špendlíkové hlavičky. „Tento dům není jen z betonu a skla, Karle. Liska ho postavil jako lupu. Podívejte se, jak se kroutí podle ulice. On netvořil jen stěny, on zachytil proud. Kdo stojí v tomto bodě a v tuto vteřinu odsunu stěny, slyší ozvěnu věcí, které se ještě nestaly.“
Karel chtěl zasmát, ale v tu chvíli se stalo něco, co mu zastavilo dech. Z prostoru za posuvnou stěnou, v obývacím pokoji, kde v tu chvíli nikdo nebyl, se ozval jasný, čistý zvuk sklenice, která se tříští o dlaždice. Zvuk byl tak ostrý a blízký, že Karel instinktivně zapřal oči. Když je znovu otevřel, Vratislav byl pryč.
Žádné dveře se nezavřely, žádný krok nezněl. Muž prostě zmizel v prostoru mezi schodištěm a mramorovým krbem. Karel vyběhl do obývacího pokoje, srdce mu tlouklo až v krku. Podlaha byla dokonale čistá. Žádný střep, žádná skvrna, jen prázdný prostor, který v dopoledním světle působil sterilně a chladně.
Vzpomněl si na onen černý kousek skla. Když se znovu podíval na místo, kde Vratislav stál, našel na podlaze malou, dokonale kulatou díru v betonu, která tam před minutou nebyla. Byla hluboká jen pár milimetrů, ale uvnitř ní byla tma tak hustá, že do ní neproniklo žádné světlo z oken.
Karel se dotkl okraje díry a ucítil prudký mráz, který mu vystřelil do ramene. V tu chvíli mu v hlavě zazněla věta, která nebyla jeho vlastní: „Vrať se sem, až se dům znovu otevře.“
Od té doby Karel často prochází Střeleckou ulicí. Sleduje, jak se dům kroutí v oblouku ulice, jako by se snažil někoho nebo něco objít. Vědí ostatní, že v této vile se čas neobešel tak lineárně, jak si myslíme? Že některé zdi stále drží v sobě tóny, které nepatří do roku 1932?
Karel stále neví, kam Vratislav zmizel a co znamenal ten zvuk tříštícího se skla. Ale pokaždé, když projde kolem těch zelených rámů oken a pohlédne na prohnutou fasádu, cítí v uších ten samý tlak. Je to tiché volání z místa, kde se architektura setkala s něčím, co nelze nakreslit na papír.
Kdo dnes v té vile stojí, možná stále cítí ten mrazivý tah z podlahy, který připomíná, že některé dveře zůstaly otevřené i poté, co byly zámky dávno vyměněny.