Příběh: Literátská škola
„Ticho! Kdo z vás přestal zpívat?“ vykřikl rektor Matěj a prudce udeřil rákoskou do dřevěného pultu. Zvuk lusknutí se rozlehlo klenutým prostorem přízemí jako výstřel z mušketu. Chlapci v lněných košilích ztuhli, jejich hlasy, které předv dějně vyváděly chrámový zpěv, utichly v jediné vteřině. Vzduch v místnosti byl hustý, prosycený pachem starého pergamentu, vlhkosti ze zdivů hradby a levného včelího vosku z dohořelých svíček.
Matěj se pomalu otočil k oknu, které vyhlízelo směrem k parkánu. Jeho pohled zastavil muž, který stál venku, přesně pod novým rizalitem s jeho čerstvým sgrafitovým zdobením. Neznal ho. Nebyl to ani jeden z měšťanů, ani žádný z obchodníků s plátnem, kteří Prachatice navštěvovali. Muž měl na sobě dlouhý, prachový plášť barvy starého železa a v rukou svíral knihu v kůži tak černé, že se zdálo, že pohlcuje světlo šedého dne.
„Co tady děláte, vy blázne? Je to škola, ne tržiště!“ zařval rektor a vyrazil z učebny.
Když Matěj vyšel skrze gotický portál do Děkanské uličky, muž s knihou se ani nepohnul. Stál nehybně u zdi, kde se k budově připojovala stará hradba. Vzduch kolem něj byl zvlášně chladný, přestože byl rok 1557 a slunce přehřívalo omítku. Neznámý zvedl zrak a jeho oči byly barvy vybledlého inkoustu. Bez jediného slova otevřel svou knihu a ukázal prstem na malovanou tabuli s latinským nápisem na fasádě.
Matěj přistoupil blíž, zmatený tichem, které najednou obklopilo celé město. Zvuk zvonů z kostela svatého Jakuba, který měl právě zaznít, utichl v polovině úderu. Všechno zamrzlo. Ptáci zůstali viset vzduchem, prach se přestal vznášet. Jen on a ten muž byli schopni pohybu.
„Tento dům je mostem,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako tření kamene o kámen. „Ale vy jste zapomněli zamknout dveře k tomu, co je pod zemí.“
Než stačil rektor odpovědět, muž s knihou položil dlaň na sgrafitové psaníčky na zdi. V ten moment se ozval zvuk, který nikdo v Prachaticích nikdy neslyšel – hluboký, dunivý tón, jako by se pod celým domem probudilo obrovské zvíře. Země se jemně zachvěla, a z prasklin v hradební zdi začal stoupat jemný, stříbrný dým.
Muž se krátce usmál, zavřel knihu s hlasitým duněním a v jediném mrknutí oka zmizel. Prostě přestal být. Vteřinu poté se svět znovu rozběhl. Zvony kostela dokončily svůj úder, chlapci uvnitř školy začali znovu zpívat a město se vrátilo do svého rytmu.
Matěj však zůstal stát u zdi, s dlaní položenou na chladném kameni. Když se podíval na sgrafitovou výzdobu, kterou tak hrdě představoval všem návštěvníkům, všiml si něčeho nového. Mezi malovanými řádky se objevila jedna jediná, malá vrba, vyrytá do omítky tak hluboko, že připomínala skutečný stín. Nebyla tam včera. Nebyla tam před minutou.
Rektor strávil zbytek svého života studiem starých spisů a hledáním odpovědi na to, co muž myslel tím „mostem“. Prohledal každý kout rektorského domu, nechal zkoumat klenby v přízemí i tajné chodby vedoucí do sakristie kostela. Nikdy nalezl žádné skryté dveře, žádný suterén, který by nebyl zapsán v plánech. Ale každou noc, když město utichlo, slyšel z hloubky zdí rizalitu tichý, rytmický zvuk, jako by někdo z druhé strany zdi přisahoval prstem po kameni a vyškrbával zprávu, kterou nikdo z nás neumí přečíst.
Ten stříbrný dým se už nikdy neobjevil, ale tajemství, které cizinec do hradeb vtiskl, zůstalo uvězněno v kameni. Kdo dnes přiloží ucho k fasádě v Děkanské uličce, možná uslyší ten samý šepot, který kdysi zahnal do šílenství rektora Matěje.