Příběh: Lorenzovy sady
Když jsem našel jeho klíče mezi kořeny dubu, věděl jsem, že ho nikdy neuvidím.
Byly to staré, opotřebované klíče z mosazi, zavěšené na kroužku z roztaženého drátu, jako by je někdo schoval v pohotovosti. Ležely v hlíně pod pařezem, kde se stíny stromů prolínaly s paprsky slunce, které se v září valily do údolí jako zlato. Vzduch voněl vlhkostí a rozkládajícími se listy, smícháním s něčím kovovým – parovodem, který se vinul po svahu jako had. Klíče byly teplé, jako by je někdo nedávno držel.
„To není náhoda,“ zamumlal jsem si a otočil je v prstech. Jediný klíč nesl na hlavici vyrytý monogram: V.P. Druhý byl jen hladký, bez označení, ale na kroužku zbyla stopy něčeho, co se odtrhlo – kousíček látky, možná uniformy. „Václav Peřina,“ šeptal jsem, i když jsem věděl, že to nemůže být on. Pilot zemřel v roce třicet prvním, když se jeho letadlo zřítilo do tohoto žlebu. Mohyla s jeho vrtulí stojí dodnes na východním svahu, porostlá kapradím.
Ale klíče byly nové. Nebo alespoň ne tak staré, jak měli být.
„Co tu děláš?“
Otočil jsem se – za mnou stála stará žena v modrém šátku, jejíž oči mě prozkoumávaly, jako bych byl nějaké nebezpečné zvíře. „Hledám odpovědi,“ řekl jsem a ukázal na klíče. „Ty jsi tu byla včera, že?“
Neodpověděla. Místo toho se podívala na stromy, jako by čekala, že někdo nebo něco vyjde z jejich stínu. „Tady se dějí věci, které nemají cenu vysvětlovat,“ řekla nakonec. „Ale ty jsi tu už jednou byl, že?“
Srdce mi udělalo skok. „Já? Ne…“
„Lhal jsi.“ Nečekala na můj protest. „Vždycky tu přicházíš, když je měsíc v úplňku. Jako on.“
„Kdo je on?“
Znovu se podívala na stromy. „Ten, kdo sem přišel před osmdesáti lety a nikdy odtud neodešel. Pilot. Ale ne takový, jaký byl za svého života.“ Zvedla ruku a ukázala na vrchol svahu, kde se mezi korunami stromů linula úzká stezka. „Tam nahoře je starý altánek. Dřív tam stál fontána, ale před lety ji zničili. Teď tam stojí jen kámen s datem – 1921. Ale altánek… altánek tam ještě je. Jen ho nikdo nevidí.“
„Proč?“
„Protože ho vidí jen ti, kteří tu mají co ztratit.“ Otočila se k odchodu, ale zastavila se u okraje rybníčku, kde se voda klidně houpala mezi rákosím. „Včera jsem tu našla vodu zbarvenou olejem. Nikdo z rybářů neřekl nic o úniku. Ale já jsem to cítila. Jako by někdo pod vodou otáčel něčím těžkým.“
Vtom slyšeli jsme zvuk. Ne jako pták, ne jako vítr – jako kovové křídlo, které se roztrhlo. Zvuk přišel shora, z místa, kde měl stát altánek. Žena se zarazila, její dlaně se stáhly do pěstí.
„Jdeme,“ řekla a začala stoupat po strmém svahu.
Já za ní šel, i když mě něco tahalo zpět. Klíče v mé ruce se náhle ochladily, jako by je někdo ponořil do vody. Když jsme dosáhli vrcholu, altánku tam nebylo. Jen prázdné prostranství, kde by měl být, a mezi kořeny dubu ležela roztržená část uniformy – tentokrát s jasně viditelným znakem: orel a křídla.
„Co to je?“ zeptal jsem se, ale žena už jen stála a dívala se dolů do údolí, kde se mezi stromy proplétal tenký sloup kouře. „To není parovod,“ řekla tiše. „To je něco jiného.“
Vtom jsem pocítil, jak se zem pod mnou lehce otřásla. Jako by někdo pod námi spouštěl motor.
Žena se otočila ke mně a její oči byly plné něčeho, co jsem nemohl pojmenovat. „Ty jsi tu příště přišel sám,“ řekla. „Ale tentokrát už nebudeš odcházet s klíči.“
Když jsem se ohlédl, byla pryč. A klíče v mé ruce se rozpadly na prach, který se rozptýlil ve větru, který náhle zesílil a přinesl s sebou vůni hořícího oleje.
Dnes ráno jsem našel v kapradí u Peřinovy mohyly čepici – pilotku, jakou nosili letci v třicátých letech. Byla černá, ale na visačce visel kousek papíru s jedinou větou napsanou tužkou: *„Nech toho.“*
Teď stojím u parovodu a čekám. Vím, že příště, když sem přijdu, budu mít jiné klíče. A že tentokrát nebudou z mosazi.