Příběh: Loretánská kaple v Kosmonosích
„Vrať ty peníze, ty zloději, nebo přísahám, že vás tady všechny pohřbím!“
Matěj řval tak silně, až mu v krku praskly žíly a z tváře mu vyvstoupil krvavý odstín. V ruka svíral těžkou hůl z tůze a v očích měl ten druh šílenství, který přichází jen s úplným zánikem naděje. Stál uprostřed prázdného dvora, obklopen bílými zďmi nově vybudovaného ambitu, který ho svíral jako kamenné klece. Vzduch kolem něj voněl čerstvou vápencovou maltou a vlhkostí ranní rosy, která mu studila boty.
Byl to muž, který kdysi ovládal pole a lidi, ale teď mu nezbylo nic než prázdná kapsa a hořkost v hrdle. Všechno, co vlastnil, zmizelo v hazardních hrách a špatných dluhách. Přišel do Kosmonosů ne proto, aby hledal útéchu, ale aby našel ty, kteří mu zbytek majetku vyvázali z rukou.
Krok za krokem postupoval k loretánské kapli, k té Svaté Domu, která právěteď sloužila jako tichý svědek jeho pádu. Zastavil se před portálem, kde v nikách stály kamenné postavy. Matěj na ně pohlédl s opovržením. Ty loutky z kamene, které vytesal místní řemeslník Jelínek, ho pozorovaly svými prázdnými očima. Zdálo se, že se k němu naklánějí, jako by chtěly slyšet jeho hříchy.
„Kde jste?! Vyjděte ven!“
Vtom se stalo něco, co Matěj nedokázal vysvětlit. Zvuk jeho vlastního hlasu se najednou utlumil, jako by ho někdo přikryl těžkým sametovým pláštěm. Zvony v nedaleké zvonici utichly, přestože před chvílí ještě vyzváněly. Nastalo ticho tak hluboké, že slyšel vlastní tlukot srdce, který zněl jako buben v prázdném sále.
Když udělal další krok směrem k vchodu do kaple, jeho zrak zasáhl prudký záblesk. Nebylo to slunce, které v tu chvíli schovalo hlavu za mraky, ale bílé, chladné světlo, které vyvázalo přímo z kamenných stěn Santa Casy. Světlo neoslepovalo, ale pronikalo mu skrz kůži až do kostí.
Matěj ztuhl. Před ním, v prostoru mezi sloupovými chodbami, stál muž. Neměl na sobě šlechtické šaty ani sutiny žebraků, byl to jen stín s tváří, která vypadala jako zrcadlo. Matěj v tom zrcadle neviděl svou tvář, ale viděl okamžiky, které se snažil zapomenout: pláč své ženy, když mu z domu odnášeli poslední nábytek, a pohled dětí, která mu nepochopila, proč už nemají chleba.
„Co jsi zač?“ vyštěkl Matěj, ale jeho hlas byl teď jen slabý šepot.
Postava neodpověděla slovy. Pouze pomalu natáhla ruku a ukázala směrem k malému otvoru v čelní stěně kaple. Matěj pocítil náhlý, neuvěřitelný chlad, jako by ho přejela vlna ledu z nejvyššího hory. Bez přemýšlení, táhnutý neviditelnou nití, se pohnul k loretánskému svatýní.
Když vstoupil do vnitřního prostoru, světlo zmizelo. Zůstala jen polotma a vůně starého dřeva a vosku. Na zemi, přesně tam, kam ho stín vedl, ležela kožená brašna. Byla stará, potrtýraná, ale když ji Matěj otevřel, zaječel. Nebyly v ní zlaté mince, které hledal. Byly v ní dopisy. Desítky dopisů od lidí, kteří už dávno odešli do hrobu, a každý z nich začínal stejným slovem: Odpuštěno.
Matěj klesl na kolena. Hůl mu vypadla z ruky a s hlučným dopadem narazila o dlažbu. Nedokázal dýchat. V tom tichu kaple, obklopený sochami, které teď už nevypadaly jako loutky, ale jako strážci, pocítil, jak z něj odtéká ta horká, žravá nenávist. Cítil, jak mu do očí stékají slzy, které nebyly z bolesti, ale z náhlého, krutého uvědomění si vlastní malosti.
Když po dlouhé době vyhlédl ven z kaple, dvůr byl opět plný zvuků. Ptáci zpívali a v dálce bylo slyšet volání lidí. Stín byl pryč. Brašna s dopisy však v jeho rukou zůstala, těžká a skutečná.
Matěj už nikdy nenašel ty, kteří ho okradli. Přestal je hledat. Odcházel z Kosmonosů jako jiný člověk, s prázdnými kapsami, ale s něčím, co mu nikdo nemohl vzít.
Kdo dnes prochází kolem tiché Santa Casy a zkoumá její kamenné stěny, možná pocítí ten samý chlad, který kdysi změnil jednoho muže. Některé otázky totiž zůstávají v kameni vytesány navždy, čekají jen na toho, kdo je dokáže slyšet.