Příběh: Lottyhaus
„Zastavte toho člověka! Kde se schoval?“
Křik vrchnostenského úředníka rozsekl ticho náměstí ve Fryštátě. Jan z Karlovic, mladý pisář s inkoustovými skvrnami na prstech, stál v přízemí nově vybudovaného domu a s hrůzou sledoval, jak se dveře konírny s duněním zavřely. Vzduchem se vznášel těžký pach koňského potu, mokrého sena a čerstvé vápnové omítky, která ještě stále sálala chladem z hlubokých základů.
Jan neviděl nikoho, kdo by mohl být utekancem. Jen ticho, které následovalo po křiku, bylo nepřirozeně husté. Pomalým krokem přešel k hlavnímu vchodu, kde se bílé stěny domu v jasném světle zastarály svou přísnou rovnováhou. Vzpomněl si na Anton Endlicha, stavitele, který s touto budovou chtěl uvést řád do správy kraje. Vše zde bylo přesné, pravé a logické. Ale to, co Jan spatřil v koutě chodby, s logikou nesouhlasilo.
U stěny stála žena. Neměla na sobě šaty žádné z místních šlechtičen ani oděv služebné. Její plášť byl z látky, která se v šeru chodby vlnila jako tekuté stříbro, a v rukou svírala malý klíč z černého železa. Její pohled nebyl zaměřen na Jana, ale na strop, jako by naslouchala šepotu z vyšších pater.
„Kdo jste a co hledáte v úřadu?“ vyhrkl Jan a udělal krok vpřed.
Žena se pomalu otočila. Její tvář byla bledá, téměř průsvitná, a oči měly barvu zimního nebe nad Slezskými vrchy. Nepodívala se na něj s úzkostí, ale s mírným úsměvem, který v Janovi vyvolal zvláštní chvění v hrudi. Neřekla ani slovo. Jen zvedla ruku a ukázala prstem nahoru, do druhého patra, kde se nacházely místnosti s vysokými okny a tichým praskáním dřevěného schodiště.
Jan zapomněl na rozkazy nadřízeného. Pohonilo ho něco neviditelného, jakýsím magnetický tah. Sledoval ji, jak vystupuje po vyřezávaném zábradlí, jehož dřevo pod jeho dlanmi bylo studené jako led. Každý její krok byl bezhlučný, jako by se její nohy nedotýkaly podlahy. Vstoupili do jedné z horních místností, kde světlo dopadalo skrze šest skleněných tabulek okna a kreslilo na podlahu ostré geometrické tvary.
Žena stála uprostřed místnosti a zírala na prázdnou stěnu. Jan pozoroval, jak se její prsty lehce dotýkají omítky. V tu chvíli se z chodby ozval ponovný hřmot bot a hlasy mužů, kteří budovu obkličovali.
„Tady musí být! Zavřete všechny vchody!“
Jan se podíval na ženu, aby jí pomohl uniknout, ale místo ní tam našel jen prázdnotu. Místnost byla uzavřená, okna pevně zavřená a dveře za ním právě začaly vrzat pod tlakem přicházejících stráží. Žena zmizela během jednoho mrknutí oka, přestože v místnosti nebyl žádný tajný průchod ani skrytý kout. Jediné, co po ní zůstalo, byl ten černý železný klíč, který ležel na podlaze a jemně vibroval.
Když do místnosti vtrhli úředníci, našli Jana stát v naprostém omráčení. Dotazovali se ho, zda viděl cizince, ale on jen mlčky svíral v dlani studený kov. Nikdo z nich neviděl stříbrný plášť ani bledou tvář.
Jan klíč nikdy nepoužil. Strach z toho, co by mohl otevřít, byl silnější než zvědavost. Po letech se však začal šířit pověst o tajemné Lotte, která v tomto domě hledala něco, co v něm nikdy oficiálně nebylo uloženo. Lidé říkali, že dům není jen sídlem úřadu, ale bránou pro někoho, kdo nepatří do času, v němž žijeme.
Když se později k domu připojila nadzemní chodba vedoucí k zámku, mnozí věřili, že byla postavena proto, aby se zamezilo tomu, aby se stíny z domu dostaly dál do zahrad. Jan z Karlovic zemřel jako starý muž, ale až na svým lůžku přiznal, že klíč v jeho dlani postupně začal hřát, jako by v něm tepalo srdce.
Klíč zmizel spolu s ním, ale v tichu horních pater se stále občas ozývá jemný zvuk, jako by někdo neviditelný zkoušel zámek, který už dávno neexistuje.