Příběh: Lounská brána
„Tady to končí, Mikuláši, víc z tebe nevytáhnu!“ zakřičel strážník Jan a prudce přitlačil železnou mříž k kamennímu oblouku Lounské brány. Kov s hlučným skřípěním narazil do žłabu, a zvuk se rozlehla prázdnou ulicí jako výstřel z kuše.
Mikuláš, muž s tváří špinavou od sazí a očima, které se v šeru brány třpytily podivným, horečnatým leskem, se jen krátce zasmál. V rukou svíral starý, zrezivělý klíč, který v dlani neustále otáčel. Vzduch kolem nich voněl po vlhkém kameni a blíživém dešti, který začal studit kůži na krku.
„Ty nevidíš, že čas už neběží rovně?“ vyhrkl Mikuláš a ukázal prstem nahoru, kde v jehlanovité střeše věže tikaly městské hodiny. „Slyšíš to? Ten zvuk není z ozubených kol. Je to šepot. Brána nechrání město před nepřáteli, Janie. Ona drží zavřené něco, co už dávno nemá právo být mezi námi.“
Jan jen odplivl na zem a přísněji sevřel svou halabardu. Mikuláš byl v Slaném známý jako blázinec, který trávil noci u základu Lounské brány a tvrdil, že slyší hlasy z hloubky země. Většina lidí mu nevěřila, ale Jan v tu chvíli pocítil, jak mu po zádech přeběhl mrazivý chlad, přestože bylo horké léto.
„Zatčím tě a nechám tě v žaláři, dokud ti z hlavy nevyprchají ty bláznovství,“ zavrčel strážník.
Mikuláš se však náhle utišil. Přistoupil k masivnímu dřevu brány a pomalu, téměř s uctivostí, přiložil klíč k zámku. Nebyl to zvuk běžného zamykání. Jakmile klíč zapadl, z hloubky věže se ozval hluboký, dunivý zvuk, jako by se v podzemí pohnul obrovský kámen. Hodiny nad nimi náhle zastavily. Ticho, které následovalo, bylo tak husté, že bylo slyšet i tlukot srdce v hrudi.
„Podívej se na stín,“ zašeptal Mikuláš.
Jan pohlédl na zem. Světlo louče, kterou držel v levé ruce, vrhalo dlouhé stíny na dlažbu. Ale stín Mikuláše se nepohyboval s ním. Zatímco muž stál nehybně u brány, jeho černý odraz na zemi se pomalu natahoval směrem k Lounské bráně, jako by ho něco uvnitř táhlo dovnitř, přestože samotné dveře zůstaly zavřené.
„Co to děláš!“ vykřikl Jan a instinktivně ucukl dozadu.
Mikuláš se na něj snově usmál, ale jeho oči byly prázdné. „Klíč není pro zámek v dřevě, Janie. Klíč je pro zámek v čase. Teď už mě neuvidíš, ale brána si mě zapamatovala.“
Vteřinu poté se ozval prudký závan větru, který zhasl louči a naplnil ulici hustou mlhou. Jan v panice tápal po ohni, a když konečně zapálil nový knot, byla ulice prázdná. Mikuláš zmizel. Nebylo slyšet žádné kroky, žádné zavolání, jen tiché, rytmické tikání hodin, které se znovu rozběhly, jako by se nic nestalo.
Na zemi, přesně v místě, kde Mikuláš stál, ležel jen ten starý, zrezivělý klíč. Jan ho zvedl, cítil z něj zvláštní teplo, které mu pálilo do prstů. V tu chvíli se rozhodl, že tento předmět nesmí zůstat v rukou nikoho z nich. S úzkostí v srdci klíč zakopal hluboko do země, hned u základů brány, doufajíc, že s ním pohřbívá i to tajemství, které z města Slaného vytrhalo jednoho z jeho obyvatel.
Brána Lounská později chutovala plameny požárů a byla srazena k zemi, aby uvolnila cestu novým dobám. Ale ti, kteří dnes procházejí Husovou ulicí a zastaví se nad místem, kde kdysi stály její základy, přiznávají, že jim v uších někdy zazní tiché tikání hodin, které už dávno patří do jiného kostela, a v dlaních cítí chlad starého železa, které stále čeká na svého majitele.