Příběh: Lovecký zámeček Thunů v Podmoklech
„Tady to končí, Matyáši, víc už dál nepůjdeme,“ zasyčel hrabě Jan z Thunů a prudce zastavil koně u vjezdu do Podmokelského zámečku. Vzduch byl hustý, nasycený vůní vlhkého listí a dýmu z blízkých krbů, ale vteřinu poté, co koně ztichly, se do nosů vlývala jen studená, kovová vůně starého železa a stuhlého bláta.
Matyáš, mladý tajemník s inkoustovými skvrnami na prstech, se zadíval na barokní fasádu. Budova s jejími vlnitými římsami nad okny vypadala v šeru jako zkameniýlá tvář, která by v každém okamžiku mohla otevřít oči. Hrabě nesvlékl svůj plášť, jen zovlátnil koně a gestem přikázal, aby následoval do vnitřního nádvoří.
Kolem nich se začal scházet dav. Nebyli to lovci. I když v rukou svírali pušky a nosili kožešiny, jejich tváře zakryvaly masky z porcelánu a hedvábí. Byli to lvi, ptáci a démoni s vyrysovanými úsměvy, kteří se v tichosti přelívali skrze klenutý průjezd. Žádný z nich nemluvil. Jen tichý šum šatů a rytmické klepání podpatků o dlažbu plnily prostor.
„Vstupte do sálů, ale pamatujte,“ šeptal hrabě Jan, zatímco ho vedl kolem sochy Ariona, „v tomto domě nehledáme zvěř v lese, ale pravdu v šeptání. Kdo své slovo zlomí, ten zůstane součástí těchto zdí.“
Matyáš cítil, jak mu mrazí v zádech. V sálech pod plackovými klenbami se konal tanec, který připomínal spíše rituál než zábavu. Masky se otáčely v pomalém kruhu, svíčky v žyrandolích vrhaly dlouhé, tančící stíny na stěny. Mezi šlechtici se šeptalo o mocích, o hranicích říše a o tajných sjednáních, která měla změnit osudy tisíců lidí.
V jednu chvíli si Matyáš všiml ženy v masce bílé labutě. Stála v koutě, její ruka se třesala, když držela sklenici s vínem. Její pohled byl zoufalý, hledal pomoc, ale nikdo z přítomných ji neviděl. Nebo nechtěli vidět. Matyáš udělal krok jejímu směrem, ale hrabě Jan ho prudce chytil za rameno. Prsty hraběte byly ledové, jako by právě přišel z hlubokého sklepa.
„Nesmíš ji rušit, Matyáši. Labuť už dávno nemá hlas,“ řekl hrabě s úsměvem, který nedosáhl očí.
Když přišla půlnoc, tanec náhle utichl. Všichni přítomní se současně zastavili a zvrátili pohledy k hlavnímu vchodu. Vzduch v místnosti ztěžkl, jak by do sálu vnikla mlha z řeky Labe. V tichu bylo slyšet jen jedno zvíře – vzdálený, bolestný křík srnka, který však nezněl jako z hvozdu, nýbrž jako z hloubky samotného domu.
Matyáš se otočil k ženě v masce labutě, aby jí pomohl odejít, ale kout byl prázdný. Jen sklenice s vínem ležela na podlaze, rozbitá na tisíc střepů, a z červené tekutiny se zvedala pára, která vypadala jako mrazivý vydech.
O tři dny později se v Podmoklech mluvilo o tom, že tajemník Matyáš zmizel. Hrabě Jan tvrdil, že mladík prostě odcestoval, ale služebníci šeptali o něčem jiném. Říkali, že v noci, když vítr fouká přes nádvoří a hraje si s kamenem sochy Ariona, je v horním patře zámečku vidět stín. Je to stín někoho, kdo nemá na sobě masku, ale přesto nemůže mluvit.
Kdo dnes projde kolem tichých zdí tohoto loveckého ústraní, možná zahlédne v jednom z oken pohyb. Je to jen hra světla, nebo snad někdo, kdo stále čeká, až ho někdo z maskovaného hlučného hýru vyvleče ven do denního světla?
Klíče od sálů jsou dávno ztracené, ale ozvěna posledního tance stále vibruje v každém kameni.