Příběh: Löwitova vila
„Tady to končí, pane doktore, už dál vás nemůžeme doprovodit,“ vyhrkl mladý posvůst a prudce zastavil svou kůži v prachu nymburcké ulice. František Löwit jen krátce přikývl, nevšímnul si však prachu, který mu osedlal černý plášť, ani huku města kolem. Jeho pohled byl upřený na bílou stěnu své nové vily, která v jarním slunci roku tisíc devět set třicet jeden zářila tak ostře, až ho pálily oči.
Když přistoupil k zaoblené terase v přízemí, vzduch kolem něj náhle ztěžkl vůní ozónu a starého papíru, ačkoliv v okolí nebyl žádný knižní obchod ani bouřka. František sáhl do kapsy po klíčích, ale prsty narazily na něco studeného a kovového, co tam před vteřinou nebylo. Vytáhl malou, stříbrnou krabičku s vyrytým symbolem, který nepoznal.
Vstupil dovnitř. Ticho v budově bylo hmatatelné, skoro až tekuté. Architekt Jan Šebánek stál v prostoru schodiště a pozoroval, jak se světlo z kruhového okna vrhá na podlahu jako ostrý, bílý disk. František se zastavil přesně v centru tohoto světelného kruhu. V ten moment se stalo něco, co mu vyrazilo dech.
Z prázdného prostoru vedle něj, kde byla jen hladká, bílá zeď, se ozval tichý, rytmický zvuk. Bylo to jako tikot hodin, ale mnohem pomalejší, hlubší, jako by srdce domu tlouklo v rytmu, který neodpovádal lidskému pulsu. František natáhl ruku a dotkl se omítky. Zeď nebyla studená. Byla horká, téměř žhavá, a pod povrchem vápna cítil jemné vibrace.
„Slyšíte to, Jani?“ vyhrkl František a hlas se mu třeštil.
Šebánek se přísně podíval na své plány a pak na doktora. „Slyším jen vítr v potrubí, pane Löwite. Tato stavba je vrcholem čistoty a logiky. Zde není místo pro žádné hluky, které by nebyly vysvětlitelné konstrukcí.“
František však neustupoval. Otevřel stříbrnou krabičku, kterou našel v kapse. Byla prázdná, jen v ní ležel jeden jediný lístek z modrého papíru, barvy přesně takové, jakou měl mít nátěr detailů vily. Na lístku bylo napsáno jediné slovo: „Vrátíme“.
Doktor Löwit v té chvíli pocítil prudký mrazivý průvan, který ho protnul navzdory jarnímu teplu. Podíval se do kruhového okna a uviděl v něm odraz muže, který stál přímo za ním. Měl na sobě stejný plášť, stejné brýle, ale jeho tvář byla vyčerpalá, oči zapadlé a kůže šedá jako popel z pece. Muž v zrcadle neotevřel ústa, ale František v hlavě jasně slyšel šepot: „Uklidni svou praxi, Františku. Čas je zde jen kruh, nikoliv přímka.“
Když se František prudce otočil, za ním nebyl nikdo. Jen prázdný prostor moderního domu a tiché tikání, které najednou ustalo.
Po zbytek let, které v domě strávil jako lékař, František Löwit každou noc před spaním přiložil ucho k té konkrétní bílé stěně u schodiště. Tvrdil svým nejbližším, že slyší hlasy lidí, kteří v domě ještě nežili, nebo už v něm nebyli. V ordinaci v přízemí občas našel na stole předměty, které tam nedal – staré léky z doby, kdy ještě nebyl studentem, nebo dopisy psané rukopisem, který byl identický s jeho vlastním, ale mluvil o věcech, které se staly až mnohem později.
Když v roce tisíc devět set třicet devět přišel den jeho odchodu do Terezína, František se neopochtivě rozloučil s věcmi. Vzal s sebou jen tu stříbrnou krabičku. Předtím, než zavřel dveře své vily naposledy, položil ruku na zaoblený roh terasy a zašeptal: „Už vím, co jste tím myslely.“
Dnes, když člověk prochází kolem té modrobílé stavby v Nymburku, může mít pocit, že ho někdo pozoruje z kruhového okna schodiště. Někteří tvrdí, že v tichých odpoledních hodinách je zevnitř slyšet tiché, rytmické tloukání srdce, které nepatří žádnému z současných obyvatel.
Kdo jednou přiloží ucho k té konkrétní zdi, možná konečně dopíše větu, kterou doktor Löwit v tichosti začal předtím, než zmizel v mlhách Osvětimi.