Příběh: MacNevenův palác
„Tady to není, přísahám vám, že to v těchto zdech není!“ vykřikl mladý sluhující Matěj a s prudkým pohybem rozházel hromadu starých pergamentů po dýhované podlaze. Papíry zaproskali v tichu vysokého sálu, kde se vzduchem vznášel těžký pach včelího vosku a starého papíru.
Baron Vilém MacNeven se ani nepohnul. Stál u okna, zády k chlapci, a pozoroval, jak se stíny klasicistických říms dopadají na pražskou ulici. Jeho postava v tmavém plášti vypadala v šeru jako vyřezaný kámen. Baron nepromluvil, jen pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na jednu konkrétní dlaždici v rohu místnosti, kde se stahovaly stěny do starších, tísnivějších prostor.
Matěj ztuhl. Věděl, že baron nehledá dopisy ani účetní knihy. Hledal něco, co do tohoto domu nepatřilo, a přesto v něm bylo pevně zakotveno. Baron se pomalu otočil. Jeho oči byly podžegané bezspánkem a tvář vyhublá, jako by z něj vyprchala veškerá životní síla.
„Slyšíte to, Matěji?“ zašeptal baron. „Ten zvuk. Jako by někdo v hloubce základů přesuvoval těžké železné řetězy.“
Sluhující ztuhl a zadržel dech. V domě bylo absolutní ticho, jen občasně zakřupal krb. Nic víc. Ale baron MacNeven nebloudil. Před měsícem, když nechal Palliardiho dokončit přestavbu paláce, našel v jednom z nejstarších koutů, tam, kde kdysi stály gotické zdi, malý vchod bez zámku. Vstup vedl do prostoru, který nefiguroval v žádném plánu.
Baron přistoupil k oné dlaždici a prudce ji vytrhl z podlahy. Pod ní nebyla hlína ani sklep, ale hluboká, temná šachta, ze které unikl prudký proud ledového vzduchu. Matěj pocítil, jak mu zrazila kolena. Ten chlad nebyl přirozený; byl to mrazivý proud, který páchl po vlhkém sklepě a starém železe, přestože venku vládlo mírné počasí.
„Slezte dolů,“ přikázal baron.
Matěj zavrtěl hlavou. „Pane, to je šílenství. Tam dole není nic než prázdnota.“
„Prázdnota nešeptá jména mrtvých, Matěji,“ odvětil baron a jeho hlas zněl teď kovově a cize. „Slezte tam a přineste mi ten klíč. Ten, který tam zanechali ti, co tu žili před staletími. Pokud ho nenajdeme, tento dům nás nikdy nepustí odejít.“
Matěj, hnaný strachem z barona více než strachem z temnoty, sklouzl do šachty. V okamžiku, kdy dopadl na tvrdou zem, uslyšel za sebou řezavý zvuk. Baron MacNeven s brutální silou přítlačil dlaždici zpět na místo a zasunul do spáry železný kolík. Matěj zůstal uvězněn v naprosté tmě.
Křičel, řval a tloukl do stropu, až mu zblovally klouby prstů. Ale nad ním bylo ticho. Slyšel pouze tiché, rytmické tloučení, jako by v hloubce stěn tlouklo obrovské, pomalé srdce. V té tmě se začaly dít věci, které nelze popsat slovy. Cítil doteky studených prstů na své šíji a slyšel hlasy, které mluvily v jazyce, jenž už nikdo v Praze nepoužíval.
Když ho o tři dny později našli jiní sluhové, našli ho v jednom z horních pokojů paláce. Seděl v křesle, oči široce otevřené, hledící do prázdna. Nemohl mluvit, jen neustále kroužil prstem ve vzduchu, jako by kreslil nějaký neznámý symbol. Baron MacNeven byl pryč, zmizel bez jediného stopu, neexistoval žádný záznam o jeho odjezdu ani dopisech.
Matěj nikdy neřekl, kudy se z té šachty dostal ven, nebo zda z ní vůbec někdy vyšel. Jen jednou, když ho po letech našli v koutě sálu, šeptal, že dům má své vlastní suterény, které nejsou z kamene, ale z času.
Kdo dnes projde kolem portálu s bustou Palackého, možná pocítí ten stejný náhlý chlad, který vyvázal z hloubky základů. Tajemství toho, co baron MacNeven v hloubce domu probudil a kam zmizel, zůstalo zakopáno v tichu zdí, které stále dýchají.