Příběh: Mandysova vila
Klíč od francouzského okna v horním patře studil v dlani jako kus ledu, přestože venku panovalo dusné červencové odpoledne. Václav Mandys sevřel ruku v pěst, až mu zbělaly klouby, a zadíval se na štukový nápis NA RODNÉ HROUDĚ, který se nad jeho hlavou hrdě vypínal ke slunci. Vzduch byl těžký vůní čerstvě posekané trávy a pryskyřice, která sálala z obložení verandy, ale Václav ji nevnímal. Jeho pozornost upírala k postavě, která stála u branky z režného zdiva a nehybně hleděla přímo do jeho oken.
Byl to muž v dlouhém černém kabátě, jaký se v Holicích nenosil už celá desetiletí, a přes obličej měl stažený široký lem klobouku. Václav udělal krok vpřed, aby na něj zavolal, aby se zeptal, koho hledá v jeho novém domově, v díle, do kterého vložil veškeré své úspory i víru v řemeslo. V tu chvíli se však cizinec pohnul. Nebylo to však kráčení. Postava jako by se rozplynula v mihotavém horku nad rozpálenou silnicí a v příštím okamžiku se ozvalo tiché, kovové cvaknutí.
Václav prudce otočil hlavu. Zvuk se neozval z ulice, ale zevnitř vily. Znělo to jako zámek, který se po letech nečinnosti konečně odemkl.
Vstoupil do salonu, kde se v prázdném prostoru vznášel pach čerstvé malty a starého prachu, ačkoliv vila byla dokončena sotva před týdnem. Koberce ještě nebyly položeny a parkety pod jeho nohama tiše vrzaly. Uprostřed místnosti, přímo pod lustrem z tepaného kovu, ležela na podlaze věc, která tam před minutou nebyla. Malý, ručně vyřezávaný dřevěný ptáček, jehož křídla byla pokryta vrstvou zaschlé hlíny, jako by právě vypadl z hluboké podzemní chodby.
Václav se sklonil a zvedl jej. Dřevo bylo teplé, jako by je někdo držel v dlani těsně předtím, než je odložil. V tu ránu se z terasy ozval zvuk, který mu zastavil dech: pomalé, rytmické klepání hole o kuželkové zábradlí. Někdo – nebo něco – se procházelo venku, tam, kde byla terasa přístupná jen zevnitř, skrze francouzské okno, které Václav sám před chvílí uzamkl a jehož klíč stále svíral v ruce.
Srdce mu bušilo do žeber jako uvězněný pták. Pomalu, s každým svalem napjatým k prasknutí, přešel k prosklené verandě. Jeho prsty se zachvěly, když se dotkl kliky. Skrz mnohatabulková okna viděl jen prázdnou zahradu, stíny stromů se dloužily a slunce se opíralo do štukových reliéfů čtyř ročních období, které vypadaly v podvečerním světle znepokojivě živě.
Otevřel dveře dokořán. Terasa byla prázdná. Slunce pálilo do kamenného obložení, ale nikde nebylo stopy po cizinci, nikde nebyl slyšet jediný zvuk, kromě vzdáleného štěkotu psa z druhého konce Holic. Václav se opřel o kuželku zábradlí a podíval se dolů na vjezd. Branka byla pevně uzavřena, přesně tak, jak ji ráno zajistil.
Pak si všiml něčeho, co ho přikovalo k místu. Na vápencovém parapetu, přímo u jeho nohou, byly otisky. Ne bot. Byly to drobné, zřetelné otisky bosých nohou v prachu, které vedly od francouzského okna až k okraji terasy, kde náhle končily. Jako by ten, kdo tam stál, prostě vzlétl do vzduchu.
Václav Mandys se nikdy nedozvěděl, čí to byly stopy ani proč se v jeho novém domě objevila figurka, kterou nikdy neviděl. Ale kdykoliv od té doby procházel chodbami své vily, cítil na šíji chlad, jako by jej někdo neustále pozoroval skrze štukové maskarony na průčelí. Často v noci slýchal to samé kovové cvaknutí, jako by se dům pokoušel odemknout dveře do jiného času. Dnes, když projdete kolem a zadíváte se vzhůru k francouzskému oknu, možná uvidíte za sklem odlesk, který tam nepatří – a pokud budete mít štěstí, uslyšíte tiché klepání hole, které vás pozve blíž, abyste se sami pokusili odhalit, co se skrývá pod omítkou domu, který si pamatuje víc, než kdy může přiznat.