Příběh: Mánesova (Jižní Předměstí)
„Zůstaňte v autě, pane Nováku, to není pro vás!“ zakřičel mladý strážník a snažil se zablokovat dveře vozu, ale starý muž s třesoucí se rukou už vyklopil na chodník v Mánesově ulici. Vzduch kolem nich chutnal po kovovém prachu z trolejbusových vedení a vlhkém betonu, který právě omýval prudký sráčka.
Pan Novák, bývalý archivář s obličejem jako vytesaný z šedého pískovce, nevěnoval policistovi pozornost. Jeho pohled byl upřený na dům číslo šestnáct, kde se v okních odrážel šedý plzeňský nebe. V rukou svíral starý, vybledlý kousek papíru, který vypadal spíše jako skica než jako dopis. Byl to náčrt postavy, která v rukou držela štětec, ale tvář měla rozmazanou, jako by ji někdo cốdně smazal.
„On je tady,“ zašeptal Novák a hlas se mu zlomil. „Přišel přes křižovatku z náměstí Českých bratří. Viděl jsem ho v odrazu výlohy, ale když jsem se otočil, byla tam jen prázdná cesta a zvuk odjíždějícího vozu.“
Strážník jen povzdechl a pokusil se staršího pana přesvědčit, aby se vrátil do bezpečí. V té době byla Mánesova ulice místem, kde lidé bojovali o bezpečí, podepisovali petice proti neklidu a střežili své parkovací místa. Nikdo v ní nehledal duchy malířů ani zapomenuté stíny. Všichni chtěli jen klid a méně nehod na křižovatce.
Novák však neustálýl. Začal kráčet směrem k domu šestnáct, jeho kroky rytmicky dopadaly na mokrý asfalt. Zvuk jeho bot byl jediným tónem v tichu, které najednou zaplnilo celou ulici, přestože trolejbusy stále brzdily v dálce. V jednu chvíli se zastavil předtím, než vstoupil na prostor, kde dnes visí bezpečnostní kamery. Zvedl ruku a prstem ukázal na prázdný prostor v úrovni oken.
„Podívejte se na ten rám,“ řekl tiše.
Policista se podíval. Na fasádě domu nebylo nic než stará omítka a stopa po dávno odstraněném cedulovém štítku. Přesto Novák začal mluvit o barvách, které tam viděl. Popisoval sytě modrou, která přetékala přes okenní parapety, a zlatavý svit, který nepocházel ze žárovek, ale z vnitřní záře něčeho, co do tohoto světa nepatří. Tvrdil, že vidí Josefa Mánese, jak s tichým úsměvem dokončuje obraz plzně, která už dávno neexistuje, nebo možná teprve vzniká.
V ten moment se stalo něco, co strážník nedokázal vysvětlit ani v jedné z hlášených zpráv. Vzduch kolem nich zhoustnul a začal vonět terpentýnem a lněným olejem, vůníatelnou v každém nádechu, přestože v okolí nebyla žádná galerie ani dílna. Novák se náhle rozesmál, jeho tvář zjasnila a zvrásky se vyhladilla.
„Už mě volá,“ řekl a udělal krok vpřed.
Když policista přiskočil, aby ho chytil, Novák už byl pryč. Nebyl v domě, nebyl v ulici, nezahnul za roh do Erbenovy ani do Bolzanovy. Zůstal po něm jen ten vybledlý kousek papíru, který dopadl do kaluže. Když ho strážník zvedl, zjistil, že skica postavy s rozmazanou tváří se změnila. Nyní na papíře byl detailně vykreslen obličej pana Nováka, s přesně stejným výrazem úlevy, jaký měl vteřinu předtím, než zmizel.
Policie později prověřila všechny záznamy z kamerového systému, který byl v ulici s takovou péčí instalován. Na snímcích byl vidět pouze starý muž, jak mluví k prázdné zdi domu šestnáct, a poté se z obrazu prostě vytratil, jako by ho někdo vymazal z plátna jedním rychlým tahem gumy.
Kdo dnes prochází Mánesovou a cítí v nose náhlý poryv vůně starých barev, ví, že někde mezi trolejbusovými dráty a placeným parkováním zůstala otevřená brána do světa, kde barvy mají svou vlastní moc.
Někdo v té ulici stále maluje, ale plátno je neviditelné pro ty, kteří hledají jen cestu domů.