Příběh: Mariánský sloup (Broumov)
Kladivo Jana Brokoffa narazilo na pískovcový blok s tupým, dunivým zvukem, který se rozléhal po celém lomu jako výstřel z muškety. Prach se mu usazoval v hlubokých vráskách kolem očí, štípal ho, ale sochař ani nemrkl. Vedle něho stál opat Otmar Zinke a mlčky pozoroval, jak se z hrubého kusu kamene pod dlátem pomalu rodí náznak šroubovitého dříku. Vzduch byl prosycen vůní drceného kamene a vlhké hlíny, studený vítr se opíral do jejich zad, ale oba muži jako by nevnímali nic než ten jediný kus skály, který měl brzy zdobit náměstí.
Otmar Zinke si otřel čelo rukávem roucha. Jeho pohled se neupíral na umění, ale na město, které se rozkládalo kousek pod nimi. Měšťané se stále mračili. Mluvili o ceně, o klášteře, o tom, že se na ně Panna Maria dívá zády, jako by snad Bůh měl být jejich služebníkem a ne naopak. Opat se však jen lehce pousmál, když si uvědomil, kolik úsilí Brokoff do práce vkládá, i když věděl, že za ni sotva dostane zaplaceno tolik, kolik by si takové mistrovské dílo zasloužilo.
Mistr Jan se narovnal, v kříži mu bolestivě křuplo, a odložil nářadí. Jeho ruce, ztvrdlé a popraskané od celoživotní dřiny, se třásly únavou. Věděl, že tohle dílo bude jeho největší výzvou. Ne kvůli kameni, ale kvůli těm pohledům zdola. Lidé v Broumově hledali důvod, proč se zlobit, a on jim měl postavit sloup, který měl jejich hněv zkrotit. Když večer seděl u skromné večeře s místními sedláky, kteří mu z úcty k jeho odříkání nabídli střechu nad hlavou, mlčel. Nepotřeboval slova. Stačilo mu vidět, jak mu jeden z nich nalévá víno až po okraj, zatímco venku na náměstí už stály základy, na nichž měla vyrůst naděje, nebo možná jen další důvod k rozepřím.
Roky plynuly a kámen začal šednout. Když byla socha konečně hotová a posvěcená, napětí ve městě neustalo. Naopak. Měšťané chodili kolem sloupu a ukazovali prstem k nebi, kde stála Madona. Hleděla na klášterní zdi, odvrácená od jejich oken, od jejich obchodů, od jejich každodenního shonu. Cítili se opuštění, jako by jim opatova víra otáčela zády k jejich vlastním životům. Jan Brokoff, už stařec, se na to díval z dálky a v duchu se ptal, zda je možné vytesat do kamene smíření, když lidské srdce zůstává zatvrzelé.
Pak přišel den, kdy se na náměstí objevili jiní řemeslníci. Gottfried Bóssewetter dostal úkol, který měl vše změnit. Měl vtisknout Panně Marii druhou tvář. Když sochu sundávali a nahrazovali novou, dvojstrannou podobou, lidé z Broumova konečně ztichli. Stáli na náměstí, hleděli vzhůru a poprvé v tom kamenném pohledu našli klid. Madona se nyní dívala na obě strany, na klášter i na město, na věčnost i na jejich krátké, svárlivé životy.
Dnes už nikdo neví, co se přesně stalo s tou první, Brokoffovou sochou, než se roztříštila na kusy v klášterních zahradách. Snad v ní zůstalo příliš mnoho sochařova úsilí a příliš málo pochopení pro lidskou malost. Zůstal jen ten šroubovitě stáčený dřík, který se kroutí k obloze jako modlitba, jež se odmítá narovnat.
Když dnes stanete na Mírovém náměstí a zadíváte se do tváří Madony, možná pochopíte, proč se dívala pryč. Možná hledala cestu ven z našeho světa, kde se i posvátné musí podřídit vůli davu. Zůstává tam, nehybná a dvojí, a zatímco my stárneme a zapomínáme, ona stále hlídá oba konce cesty, kterou jsme se rozhodli jít, aniž bychom věděli, kdo na nás z kamenných výšin skutečně dohlíží.