Příběh: Mariánský sloup (Klášterec nad Orlicí)
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“ Ondřej Buchtel utíral si zpocené čelo hrubým plátnem a jeho hlas se tř्हasl v chladném ranním vzduchu. Před ním stál muž, kterého nikdo v Klášterci neznal, cizinec v šedém plášti, jenž v dlaních svíral kousek bílého pískovce. Cizinec nemluvil, jen s podivným, téměř neznatelným úsměvem ukazoval prstem nahoru, k nebi, a poté k zemi, kde se právě teď v blátě zrcadlily první paprsky slunce.
Kolem nich se v roce 1721 vracela k životu vesnice, která se teprve nedávno probrala z mrazivého spánku morového moru. Vzduch stále voněl po spálených bylinkách a octa, kterým se lidé snažili odhánět neviditelnou smrt. Ondřej, mlynář s tváří vrytou jako kůra starého dubu, se k cizinci přisunul blíž. Cítil z něj zvláštní vůni, něco jako starý pergamen smíchaný s vůní mořské soli, což vnitrozemském Klášterci nedávalo žádný smysl.
„Sliboval jsi, že mi pomůžeš s postavou, aby v ní zůstala naděje, ne jen strach,“ zasyčel Ondřej a pohlédl na sochu Panny Marie, která měla být postavena jako dar za záchranu jeho rodiny a sousedů. „Ale ty jsi do kamene vložil něco jiného. Co jsi tam ukryl?“
Cizinec konečně promluvil, ale jeho hlas zněl jako šumění řeky Orlice během jarních tání. „Není to věc, mlynáři. Je to slib. Kdykoli v tomto kraji zmlknou zvony a přijde čas, kdy lidé zapomenou, proč tu tento sloup stojí, ten, kdo k němu přiloží ucho v nejhlubší noci, uslyší pravdu o tom, co skutečně přežilo.“
Ondřej se zasmál, ale byl to nervózní smích. Věřil v víru, věřil v pískovec a v řemeslo, ale tento muž ho děsil. Cizinec pak s pomalým pohybem položil svou malou kamennou dlaždičku na základ stavebního díla a nechal ji zapravit do malty. V ten moment se nad nimi ozvalo prudké zatřesení, ačkoliv žádný vítr nefoukal. Ptáci v okolních stromech najednou utichli a nastalo ticho tak hluboké, že Ondřej slyšel tlukot svého vlastního srdce v krku.
Když se mlynář znovu otočil, aby cizince chytil za rameno a přinutil ho k vysvětlení, bylo tam prázdno. Jen v blátě zůstaly otisky bot, které nepatřily žádnému z místních řemeslníků. Žádná cesta z vesnice nevedla tak rychle, aby mohl zmizet během jednoho mrknutí oka.
Ondřej Buchtel nechal sloup dokončit. Panna Marie s lilií v ruce vyhlížela na vesnici jako strážkyně, která měla za úkol hlídat klid Klášterce. Mlynář však do konce svých dnů každou noc vycházel k domu číslo osmdesát devět. Stával tam v tichosti a snažil se zachytit ten zvuk, o kterém cizinec mluvil. Netušil, že tajemství, které vložil do základů, se s časem začne měnit.
O generace později, když už sloup zdobily i sochy svatého Jana Nepomuckého a svaté Barbory, začali lidé vyprávět o podivném jevu. Říkalo se, že v certainy nocích, kdy je měsíc zakryt mraky, se z pískovcového sloupu začne šířit tichý, rytmický zvuk, připomínající bušení srdce nebo vzdálený šepot v zapomenutém jazyce. Ti, kteří se odvážili přiložit ucho k chladnému kameni, tvrdili, že neslyšeli modlitby, ale jména lidí, kteří v Klášterci nikdy nežili, přestože jejich hlasy zněly, jako by byli hned vedle nich.
Ondřejovo tajemství zůstalo zakopané hluboko v pískovci. Nikdo z pozdějších opravníků, ani ti z roku 1934, nenalezli v konstrukci nic neobvyklého. Jen jedna malá, nenápadná dlaždička v základech vykazovala zvláštní vlastnost – nikdy neznášela mráz, i když okolní kámen praskal v největší zimě.
Kdo dnes stojí u paty sloupu v tichu noci, možná pocítí ten samý chladivý průvan, který doprovázel zmizení tajemného muže. Pískovcové postavy mlčí, ale v jejich tichu přetrvává otázka, na kterou mlynář Ondřej nikdy nedostal odpověď.
Ten šepot v kameni stále hledá někoho, kdo dokáže porozumět slovům, která nebyla vytesána dlátem, ale vložena do srdce sloupu jako věčný hádanka.