Příběh: Mariánský sloup (Litoměřice)
Kladivo dopadlo na studený kámen s tupou ranou, která se rozlétla prázdným náměstím jako výstřel. Andreas Kolderer si rukávem otřel čelo potřísněné bílým prachem a zhluboka nadechl vzduch prosycený pachem hniloby, který se navzdory chladnému podzimu stále držel v uličkách. Čtyři sta duší. Tolik jich odnesla černá smrt před pěti lety a jejich jména už pomalubledla v paměti živých, ale rány na těle města zůstávaly otevřené.
Zatloukl dláto do měkkého vápence přesně v místech, kde měla tvář nebeské královny získat svůj konečný výraz. Kousek od něj stál Ambrož Wald, jeho dlouhé prsty zběhlé v opracování kamene opatrně hladily obrysy hada, jenž se svíjel pod nohou zeměkoule. Vypadalo to podivně živě, jako by se ten tvor měl každou chvíli pohnout a syknout do ticha.
„Už abys byl hotový, Abrahamě,“ zavolal Andreas směrem k lešení, kde sochař z Děčína míchal sádru. „Biskup Jaroslav nám poslal posla z Říma. Ostatky svatého Felixe dorazily do města. Lid čeká zázrak.“
Abraham Kitzinger neodpověděl hned. Shora shlížel na rozlehlé Mírové náměstí, kde se kolem rodícího se sloupu houfovalo několik promrzlých postav v černých pláštích. Jejich oči byly prázdné a utrápené. Všichni v sobě nosili strach. Strach z dalšího rána, kdy by pod okny mohl znovu zazvonit umíráček a kdosi v bílém plášti by začal vynášet slamníky po těch, v nichž v noci dohasl dech. Celé to dílo nemělo být jen ozdobou pro potěchu oka mocných. Byl to slib. Byla to smlouva uzavřená krví těch, kteří již nemohli mluvit.
„Až to dokončíme,“ pronesl Abraham tiše, aniž spustil ruku s dlátem, „snad uvěří, že už je bezpečné jít ven.“
O několik dní později, když podzimní slunce na chvíli prolomilo šedou oponu mraků, stál u nedokončeného sloupu starý muž. Jeho dlaně svíraly růženec a rty se v tichosti pohybovaly. Pět soch, které měly hlídat město před zkázou, ještě vonělo čerstvým prachem. Svatý Roch vpředu vpravo, Šebestián po levici, František Xaverský vzadu a v malém výklenku skloněná svatá Rozálie, jako by dýchala spolu s těmi, kdo sem přišli hledat útěchu. A nad tím vším bděla Immaculata s měsícem pod nohama.
Biskup Jaroslav Ignác osobně požehnal tomuto kamennému dílu, které mělo vzejít z popela morové rány jako nezlomný štít. Radní města stáli v řadě, jejich tváře zvážněly tíhou vydaných peněz a naděje, již do kamene vložili. Všichni doufali, že tahle výzdoba udrží smrt za hradbami napořád.
Staletí plynula a lidé přicházeli a odcházeli. V časech, kdy zub času začal hlodat do starého vápence a původní sochy hrozily zřícením, přišli jiní mistři. Čestmír Mudruňka a Ivo Hamáček se dotkli stejných míst dláty na konci dvacátého století, aby vytvořili věrné kopie, zatímco originály odešly do ticha chladného depozitáře bývalého jezuitského kostela. Později přidal svou ruku i Pavel Míka, aby očistil kámen od černých stop moderního světa.
Dnes stojí sloup uprostřed šumu lip na severní straně náměstí. Kolem proudí davy lidí, kteří spěchají za svými každodenními povinnostmi, smějí se, hovoří cizími jazyky a málokdy zvednou zrak vzhůru. Možná netuší, že každá záhyb roucha, každý kamenný lupen a každý úsměv světce v sobě nese tiché echo chvíle, kdy město stálo nad propastí a lidé věřili, že kámen dokáže udržet život.
Když se podvečerní stíny prodlouží a kolem lip utichne hluk, pískovec pod sluncem zčervená jako živá kůže. Stojí tam tiše, schovaný ve stínu starých domů, a hlídá Litoměřice tak věrně, jako by morová rána odešla teprve včera.